Michalův sen jménem Piran

Michal o tomhle místě mluvil vždy. Bylo jeho snem toto město navštívit. Jeho sen se stal realitou a my se do Piranu opravdu podívali. Byl to náš první bod ve Slovinsku.

„40 kilometrů, to je nejblíž mému snu, co jsem kdy byl“ říká natěšený Michal a pohání Vítka kupředu.

O chvíli později z něj vyleze „30 kiláků, to je nejblíž mému snu, co jsem kdy byl“.

Mezitím se bavíme o spoustě jiných věcí, ale Michal nezapomene zmínit „22 kiláčků, to je nejblíž mému snu, co jsem kdy byl“. Vždy mě tím donutí k úsměvu. A tak se pak oba smějeme. Natěšení z něj prostě září a on si nemůže pomoct. Takže tu hru hrajeme až do cíle.

 

 

A protože se do tohoto malebného městečka nedostanete přes závoru autem (až na výjimky), je nutné nechat ho na placeném parkovišti u moře a nebo v parkovacím domě, který jsme si zvolili my. Vítka jsme tam nechali v klidu odpočívat ve stínu 4. patra, kde se nám podařilo najít volné místečko. Bylo tam totiž dost natřískáno. S Michalem jsme se vydali po svých z kopce do města i přesto, že je tu možnost využít autobus, který sváží turisty do města z parkovišť zdarma.

 

 

Hned jakmile vejdete do města, dýchne na vás místní atmosféra. Všechno tu je tak namačkané a natěsnané na sobě až to působí roztomilým dojmem. Jádrem Piranu je neveliké náměstíčko kruhového tvaru (nazývané Tartinijev trg.), které obklopují benátské paláce z 15.století, restaurace a kavárny. Uprostřed je socha G. Tartiniho, zdejšího nejslavnějšího rodáka, po němž je také náměstí pojmenováno a za domy se majestátně tyčí dominanta celého Piranu, kostel sv. Jiří s mohutnou zvonicí. Vypadá to prostě parádně. Procházíme se úzkými ztracenými uličkami, kde to vypadá, jako by se zastavil čas, až vyjdeme k hradbám na kopci uprostřed města, odkud jsou samozřejmě fantastické výhledy na město a moře. Vstup na hradby si neplatíme.

 

 

Výhledy si vychutnáváme i na dalším vyvýšeném bodě u kostela. Celkem nás překvapilo, že na to kolik parkuje aut před městem je centrum nepřelidněné a my si tak vychutnáváme procházku bez prodíráníse davem. Z čehož jsme měli strach. Město je vlastně opravdu celkem klidné a možná tomu dopomáhá i fakt, že je funguje jako pěší zóna, což opět zvýrazňuje jeho klidnou a působivou atmosféru.

 

 

Kolem výčnělku vede promenáda lemovaná opět restauracemi a lidé zde polehávají na velkých kamenech, které oddělují promenádu od moře a nebo polehávají na betonových plážích. Lidí u moře už je podstatně více než v ulicích. Nás však více lákají úzké uličky, které jsou tu běžné a my jimi procházíme jako v bludišti…..z jedné do druhé a do třetí. Vůně připravovaných pokrmů dráždí naše nosy a cedule s obrázky jídel nás vybízejí k posezení, ale opět se nám podaří nepodlehnout. My si vychutnáváme jedinečnost tohoto místa i bez předraženého účtu za malý oběd.

 

 

Projdeme se i kolem mariny, místního přístavu, kde odpočívají luxusní jachty, rybářské lodě, ale i dost staré bárky, kterým nevěříte, že vás svezou suchou nohou.
Nalézáme tam i miniaturu celého Piranu.

Celkem tu trávíme tři hodiny a pak se vydáme zpět k parkovacímu domu, kde platíme 5,10 euro za 3 hodiny parkování a vyrážíme do dalšího přímořského města Koper.

Červenec 5, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.