Montagne Sainte-Victoire

Jedná se o vápencový masiv, který se rozprostírá východně od Aix-en-Provence a jejím nejvyšším vrcholem je Pic des Mouches (1011 m). My si to však zamířili trochu jinam. Vyšlápli jsme si to ke známému bodu – Croix de Provence.

Předem dopředu zjištěných informací přijíždíme na velké parkoviště u jezera Bimont, kde je i informační stánek. Zajdu tam a milé paní se ptám, jaká je nejlepší cesta na vrch a na další informace. Nakonec se dozvídám, že normálně je nejlepší možnost nechat auto tady u nich na parkovišti a jít po modré až na vrchol, nejlepší cestou, která zabere cca 2 hodinky času. Ale to neplatí dnes. Protože je už po sezoně, opravuje se hráz, přes kterou trasa vede a v týdnu se tam nedá projít (byla středa). Takže nám doporučila to objet na parkoviště č.6, které mi ukázala na mapce a tu jsem si pak i zadarmo odnesla. Takže uposlechneme rady zkušenějšího a objíždíme to.

Parkoviště č.4

Nejprve jedeme na parkoviště č.4, kde přespíme a ráno dojedeme kousek dál na parkoviště č.6, ze kterého po snídani vycházíme. Vítka tam necháváme jen s těžkým srdcem, protože na parkovišti vidíme hodně hromádek střepů, což svědčí o tom, že se tu vybírají auta, jak na běžícím pásu. Doufáme, že to se děje hlavně v sezoně – ale i tak nějaké věci raději bereme vždy s sebou.

Dobré vědět: veškerá parkoviště tu jsou zadarmo (platné k říjnu 2017)

Musíme nejdříve absolvovat 45minutovou cestu k hrázi a tam se napojit na modrou, která nás dovede až na samý vrch. A tak nasadíme batohy od Hannah, já ještě čapnu turistické hůlky a před půl 9 vyrážíme. Slunce je ještě pod mraky, ale vypadá, že bude hezky až se protrhá.

Už po pár krocích se nám otevírají krásné výhledy na pyramidový tvar hory. Ale vypadá to, že je teda sakra daleko. To ale máme na to přeci celý den – tak s chutí do toho krok za krokem.

Opravdu cca po 45 minutkách do mírného kopce se napojujeme na modrou stezku. Když se tudy v budoucnu vydáte, sledujte modré čárky a né křížky (jako se to stalo mě). Modré křížky znamenají „tudy nechoď“ 😀 Procházíme vyššími křovinami a borovicovitým lesíkem až vycházíme na kamenitou stezku, která nás vede stále do kopce výš a výš až na hřeben. Už ze začátku stoupání se nám otevřou hezké výhledy na okolní krajinu a normálně byste viděli i vodu v jezeře, ale ta tam teď po vypuštění není. 

No a tak pokračujeme dál. Sluníčko už se prodírá mezi mraky, ale naše spocená čela chladí tudený vítr, který tu fučí o sto šest. Jdeme dál přes vápencové vrchy, kde jsou už jen malé křoviny, ale i těch už ubývá čím výše jdeme. Stoupák by to sám o sobě nebyl ani tak náročný, ale celé to ztěžuje fakt, že kamenitá stezka se mění v cestu po kamenech a ke konci už opravdu jen lezeme po šutrácích. Dá se to, ale chce to svůj čas a dávat pozor kam se šlape. V dešti se to tu musí sakra smekat, ale my máme naštěstí hezky.

Náš cíl už máme na dohled. Procházíme kolem románské kaple ze třináctého století, která se nachází v závětří hory a Michal tam na mě čeká, protože jsem většinou několik kroků za ním. Poinformuje mě i o tom, že kdybych potřebovala, tak tu mají i veřejné čisté WC , které můžu využít zadarmo, tak jako on. Ale nepotřebuju a tak se vydáváme zdolat posledních pár kamenů, které nás dělí od vrcholu.

Croix de Provence – kříž je prý symbolem Provence

No a nakonec jsme tam, kde jsme chtěli být. Trička máme propocené a hladoví jsme jak vlci, ale výhledy si užíváme. Sedneme si do závětří kříže, který má necelých devatenáct metrů na výšku a uděláme si kapučíno, které nás na chvilku zahřeje, protože ten vítr tady nahoře je fakt masakr.

No a protože se nám vybil foťák a měli jsme s sebou i vybitou náhradní baterku, tak žádné fotky s křížem nemáme. Jen jsme si blejskli na goučku jedno vrcholový selfíčko na památku.

Pak jsme poobědvali a přitom pozorovali helikoptéru, která tu zrovna dělala vyhlídkový let. Ještě jsme se pokochali okolím a když se začlo scházet více lidí, zabalili jsme to a vydali se stejnou cestou zpět k Vítkovi. 

Dolů nám cesta samozřejmě šla rychleji, ale i tak je potřeba dávat pozor kam šlapete. Protože já opět v křovinách šlápla kousek vedle hada – brrrr. Mám já to ale štěstí. No možná jo, protože mě žádný ještě nic neudělal 🙂 

Vítek na nás čekal na parkovišti a v jednom kuse tak, jak jsme ho tam zanechali. 

Až budete v okolí, určitě si sem taky vyšlápněte, protože to stojí za to. Je tam spousta tras a tak si můžete vybrat takovou, která vyhovuje právě vám 🙂

Tyhle výhledy za to přeci stojí ne?