RAMPESTREKEN

Jedná se o vyhlídkovou plošinu, která ještě mezi turisty není tak známá. Je to sice jedna z mnoha vyhlídek v Norsku ale….! Sama o sobě není nijak výjimečná. To až ten výhled, který se stal snad mým nejoblíbenějším v této krásné zemi.

——————————————————————————————————-

Do města Åndalsnes jsme přijeli až navečer a protože město není nijak zajímavé, našli jsme si klidné místo u fjordu, kde jsme zůstali přes noc. Spací spot jsme zanesli do mapy pro WildCamping TIPS, tak mrkněte k nim na web, když budete chtít vědět souřadnice tohoto místa.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ráno jsme si přispali, nasnídali se a vydali se k centru města, kde jsme zaparkovali u bývalé benzinky na malém parkovišti, které už bylo plné aut a obytek. Toto místo je ideální výchozím bodem a neplatí se tu žádné parkovné. Výšlap by neměl být časově náročný a proto si s sebou  zabalíme jen jeden batoh dohromady. V něm neseme jenom vodu a malou svačinu. Pořádně dotáhnete tkaničky u turistických bot, zatáhneme ve Vítkovi závěsy a necháme ho na chvíli odpočívat s ostatními čtyřkolými kámoši.

 

 Protože fouká vítr, který je studený a otravný, oblékli jsme se do lehkých větruvzdorých bund a svižným krokem vyrazili tam, kam nás naváděl první značený ukazatel, který nás informoval o tom, že na vyhlídku to máme jen 2km. Paráda, to je kousek, pomyslela jsem si. To jsem ale ještě nevěděla, že celé dva kilometry to bude prudce do kopce.

 

Po pár krocích od parkoviště vcházíme na vybudovanou a udržovanou plošinu, která je do kopce a my tak vynakládáme větší úsilí když ji přecházíme. Už od samého začátku nás vyznačená trasa vede lesem. Mezi stromy už tolik ten protivný vítr nepronikne, ale sluneční paprsky slunce, které se snaží prokouknout mezi mraky ano. Super! Počasí se nám zlepšuje a my po chvíli sundáváme bundy, protože se cestou do kopce zapotíme a počasí se začíná vybírat. 

Když zdoláme úsek, kde byla plošina vcházíme na vyšlapanou stezku, která se klikatí a vede nás jak jinak než stále výš nahoru. Tedy do kopce. Funíme a potíme se. Po cestě potkáváme několik lidí, kteří si to už vesele štrádují dolů a usmívají se na nás. A já přemýšlím nad tím, jestli jejich úsměvy jsou povzbudivé a nebo posměšné. Asi po 25 minutách chůze zastavujeme, abychom se napili a trochu se vydýchali. Kousek od nás také odpočívá další pár, který stejně jako my, míří nahoru. Čerstvě posilněni se vydáváme dál. A možná vás nepřekvapí, že je to stále do kopce. Cesta začíná být kamenitá a často ji tvoří kořeny stromů a kameny. Už jsme za půlkou a sluneční paprsky na nás skrz koruny stromů prosvítají čím dál tím víc. 

Brzy docházíme k úsekům, kde se můžeme přidržovat zábradlí či řetězů. Já osobně zábradlí nevyužiju, protože mi přijde, že je v úsecích, kde to není potřeba. Respektive, kde já ho nepotřebuji. Ale ukotvené řetězy mi už přijdou vhod a často se za ně přitahuji, když vylézám nahoru po kamenných skalkách. Výšlap začíná být víc a víc prudší, ale už vycházíme z lesa a zjišťujeme, že sluníčko vyhrálo nebeskou bitvo a prodralo se skrze mraky ven. Jsme kousek pod vyhlídkou a máme krátné počasí s modrou oblohou. Krása! Už nám zbývá zdolat jen plošiny se schody a za pár minutek jsme tam. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sedneme si a nejprve odpočíváme a čekáme až se plošina uvolní. Zrovna je tam skupinka tří žen v důchodovém věku, které si tam pořizují fotky na památku. Chvíli po nás přichází pár, s kterým jsme se po cestě nahoru několikrát míjeli a na střídačku jsme se předcházeli. Zastavují se vedle nás a lapají po vzduchu. 

Starší Norky po chvíli opouští plošinu a dávají se do řeči s tím druhým párem. Zaslechneme, že jedna paní říká, že má umělé koleno a že už dnes byly ještě o kus výše na vrcholku hory a že teď už se vracejí dolů. Všichni obdivně vzdycháme a vyjadřujeme ji tím obdiv. Jako fakt, klobouk dolů v jejím věku. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Využijeme toho, že je plošina prázdná a jdeme na ní. Poslední metr může být pro někoho opravdový oříšek. Protože podlaha plošiny, která byla doposud celá plechová a neprůhledná, je na posledním úseku jen mřížkovaná a vy tak vidíte skrz na propast pod vámi. Michal několikrát zmínil, že to není příjemný pocit, ale já nic takového nepociťovala.
Já byla naprosto ohromená….

Oba jsme si užívali ten naprosto krásný panoramatický výhled na okolí. Je pravda, že už jsme v Norsku viděli spoustu krásných výhledů a spoustu jsme ještě měli v budoucnu vidět, ale tento patří k jedněm nejhezčím a moc si ho užíváme. Můžu vám tady ve složitých souvětí popisovat, jak krásné je horami obklopené údolí pod námi, jehož středem se klikatí řeka Rauma, která vtéká do hlubokého, tmavě modrého Romsdalfjordu. A tak podobně. Ale myslím, že fotka vám to vše popíše za mne. 

Tak co vy na to? 

Že to není špatné??! To máte pravdu, není.

 

 

Je to velkolepé přírodní divadlo, kterého se nebudete moct nabažit.

Naprosto krásné, úchvatné a dechberoucí.

Vůbec se mi z plošiny nechtělo a tak jsme tam nějakou dobu stáli a prostě jen zasněně koukali před sebe.

 

 

Na plošinu za námi přichází i druhý pár. Tentokrát se s nimi dáváme do řeči mi. Slečna nám sdělí, že má veliký strach na plošině a že jí to není vůbec příjemné. Ale musí to prý překonat, protože ty výhledy se jí moc líbí. Navzájem si uděláme fotky na konci plošiny a pak ještě nějakou dobu všichni tlacháme a komentujeme, jak krásná je Norská příroda. 

Poté se s Michalem zapíšeme do vrcholové knihy a na chvilku si ještě sedneme a posvačíme ovoce a musli tyčinky. Pořádně se napijeme, rozloučíme se s našemi společníky a vydáváme se stejnou cestou zpátky k Vítkovi. 

Výšlap na vrch nám trval kolem hodiny, u plošiny jsme byli cca 35 minutek a cesta zpět nám zabrala 50 minut a nebyla tak náročná, jak jsme se obávali. K autu se vracíme s naprosto uspokojivým pocitem a tuto vyhlídkovou plošinu tak řadíme do míst, která v Norsku rozhodně musíte vidět 🙂

 

 

Tolik o našem výšlapu na Rampestreken.

 

Kdyby vás zajímalo něco, co jsem v textu nezmínila, napište mi komentář pod článek. 

Ráda na něj odpovím 🙂

Červen 25, 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.