Řím aneb pozlátko Itálie

Tak jak to s tím úchvatným věčně opěvovaným Římem opravdu je? My se s vámi podělíme o naši návštěvu v Italském hlavním městě tak, jak jsme si vnímali. A né všem se to, co si zde přečtete, bude líbit…

Když si čtete o Římu na internetu nebo v nějakém průvodci, dozvíte se, že je Řím největší Italské město, že je Řím čtvrtým nejlidnatějším městem v EU, že je Řím hospodářské a kulturní centrum, že je Řím mimořádně bohatý na umělecké a historické památky, že je Řím město s pradávnou a vzrušující historií, že je Řím jedno z nejstarších evropských měst, že je Řím centrem křesťanství, že je Řím dodnes poutním místem, že je Řím Věčné město atd atd atd. Podobných informací je všude spousta. Já vám neřeknu co Řím je, ale spíš co není……..

není to hezké město.

Alespoň dle nás.

Teď se většina z vás určitě chytá za hlavy a divíte se, jak to můžu napsat. Takže abych vás trochu zasvětila.

Přijeli jsme do Říma a už jeho okraj nás děsně zaskočil. Odpadky všude kam se podíváte. Míjíme několik parkovišť na nichž jsou zaparkované karavany, ve kterých žijí místní Romové -alespoň myslím- na trvalo. O svinčíku kolem ani nemluvim. Jedeme dál, míjíme počmárané budovy a auta. Kolem nás projíždí místní tramvaj, která vypadá, že nezvládne příští zatáčku a rozsype se na místě. Parkujeme Vítka u chodníku v ulici u vlakového nádraží. Zvažujeme, zda ho tam opravdu nechat. Víme, že zajíždět více do centra je blbost, ale tady ta čtvrť se nám moc nepozdává a neradi bychom přišli do vybraného auta. Nakonec ho tam necháváme a vyrážíme do centra. Jsem natěšená, protože jsem sakra v Římě!! V tom městě o kterým se básní a který je tak krásný atd….. Tyto myšlenky mi bohužel vydrželi jen chvíli. Již o chvíli později lituju, že jsme tam našeho milovaného Víťase nechali, když vidím několik posprejovaných aut v této ulici.

Sorry za kvalitu fotky, je to vystřižené z videa. Takovýhlech kousků tam bylo hned několik.

Procházíme ulicí, ve které je to nádraží a lidí tu není málo. Většina z nich jsou afričané, lidé z arabských zemí a lidi „podivíni“. Zdá se nám, že po nás tak všichni pokukujou. Hlavně chlapi po mě …… vážně mi to není příjemné. Koukají tak hladově… Hmmm nechme to stranou. Michalovi zas neustále pokukují po foťáku s chlupama(tak říkám mikrofonu) a stabilizátoru. Na něj zase koukají tak, že chápeme, že by Michala nejradši něčím přetáhli po palici a s jeho výbavou ve svých rukou mazali pryč.

Smrad moči je všudypřítomný a v jednu chvíli je mi z toho vážně na zvracení….. Přidáváme tedy do kroku, abychom co nejdříve vypadli. O pár kroků později smrad moči ustupuje a na scénu přichází smrad popelnic a odpadků. Odpadky se tady válejí opravdu všude a ve velkém množství. A mezi tímhle sajrajtem tady chodí lidé, kteří táhnou své kufry a zavazadla a prodírají se davem. No prostě hnus. Dokonce jsme měli možnost nahlédnout do jedné restaurace, protože její kuchař měl zrovna kouřovou a vypaloval si zobák hned u dveří do kuchyně, které nechal rozcapené do kořán. Celá scéna na nás křičela „héééééj, pojďte nahlédnout do nejodpornější kuchyně v krásném Římě, dnes máme den otevřených dveří“. To co jsme vevnitř viděli byl pěknej humáč. Plány na to dát si v centru Říma pizzu zavrhujeme i když naivně doufám, že né všude to tady bude takové.

Takže opět přidáváme do kroku a mašírujeme si to dál. Odbočíme doleva a procházíme o trochu lepší ulicí, ale stejně ty pofidérní obchody atd v nás nezanechávají dobrý dojem. Snažíme se to tolik nevnímat a pokračujeme dál…..rozhodně né z vesela.

První zamíříme ke Koloseu – největšímu amfiteátru, kterej byl kdy v římské říši postaven. O tom, že se jedná o nejpopulárnější turistickou atrakci v Římě, nepochybujeme. Je to však jedna z nejpopulárnějších turistických atrakcí vůbec. Mazec!  Sami se o tom přesvědčujeme. Lidmi se to to hemží jako v mraveništi. Stavba samotná se nám ale moc líbí. To musíme uznat. Koloseum je majestátní. Celkový dojem nám tam kazí akorát ti lidé a všude přítomné ploty. Ale to se asi dá čekat. Procházíme se okolo a kocháme se. Míjíme i několik samopaly vyzbrojených členů místní armády – na které tady v Itálii narážíme celkem často. Celkem to tu hlídají. Ani se jim nedivím.

Kolem dokola Kolosea to máme projité a tak popocházíme ke Konstantinovu vítěznému oblouku, který je jen pár kroků vzdálený. S Koloseem v pozadí je to krásná podívaná. Děláme nějaké fotky a uhýbáme dalším zapáleným turistům, kteří cvakají jako o život.

Dále se prodíráme mezi lidmi kolem areálu Forum Romanum. Vstupné si nijak neplatíme, stačí nám to takhle zvenčí. Stojí to docela dardu peněz. A pro ty z nás, kteří cestujeme nízkonákladově tohle není. Pak chvíli pozorujeme pouličního umělce, který stříká sprejema takový kůl obrázky a pak je prodává. Hlavním motivem je zde opěvované Koloseum, ale má i jiné. Jde mu to od ruky a je to talent. Obdivuju takovéto lidi. Pouličních umělců tu najdete spousty, ale mě málokterý zaujme 🙂

Pochodujeme si to dál. Kocháme se historickými stavbami celkově a míjíme sochu Ceasara, který má dost nakakáno (čti nasráno chceš-li) na hlavě – od holubů samozřejmě. Ten to teda dopracoval 😀

Začíná se nám více a více zatahovat. Vypadá to na déšť každou chvíli. O tomto faktu mě přesvědčují i pouliční prodejci, kteří pobíhají mezi turisty a zběsile rozhazují plnýma rukama a nabízejí deštníky a pláštěnky. Oni jsou prostě připraveni na vše!! Takovou tu obyčejnou pláštěnku, která se vám během chvíli roztrhne prodávají za 5 éček a jsou fakt neodbytní, však to určitě znáte. My přicházíme na Benátské náměstí (Piazza Venezia) a okukujeme to tam. Opět je tu dost narváno. Když tu začínají padat první kapky a během chvíle nás všechny kropí totální liják. Lidé teď nahánějí prodejce a platí nekřesťanské peníze za deštníky a pláštěnky. Někteří turisté jsou ale vychytralí a vědí jak na ně a se slovy 5 euro je moc, odcházejí. V tu chvíli za nimi prodejce pospíchá a říká, dáš mi kolik mi dáš. A tihle chytří turisté pak kupují pláštěnku za 2 éčka. Takhle se na ně musí!

Na náměstí také vidíme napnutou plachtu pod kterou se krčí pár lidí a všímáme si i ručně napsaného transparentu, který v překladu hlásá „jsme uprchlíci, né teroristi“. Na silnici naproti stojí opět vyzbrojená hlídka v maskáčovém. Moc se tím nezabýváme.

My jsme připravení, ale ne tak jak by bylo potřeba, protože déšť razantně nabírá na síle. Vytahuju z batohu deštník, který držíme hlavně nad foťákem a Michal se ho hned snaží zaklidit do jeho Hannah batohu, na který si dává i pláštěnku, aby mu nepromokl. Michal si nasazuje i nepromokavou bundu, protože on ji vždy v tomhle batohu nosí…..to a vidíte jak se mu to hodí. Já si vzala svůj batůžek do města a ten od Hannah jsem i s bundou uvnitř nechala ve Vítkovi –  já hlupačka. No což 😀 Takže se choulíme pod jedním deštníkem, který je pro dva malý a i přesto, že mi Michal nechává větší prostor, když nemám tu nepromokavou bundu – mám záda, zadek i nohavice kalhot totálně durch. Ano – tak moc lije. Lidé pobíhají jako zběsilí a snaží se někam schovat. My trpělivě čekáme až to přejde. To se ale neděje a ze všech stran se sem žene šedočerno. Po chvíli to vzdáváme a rozhodneme se to zabalit. Původně byl plán jít až k Vatikánu, ale jsme durch promočení (Michal tolik ne) a navíc ty jejich leštěný dlaždice, který tu mají všude se setsakramentsky smekají. A když k tomu připočtete mačkanici v davu lidí a to, že se nám tady ani ve finále tolik nelíbí….je to jasné. Vracíme se k autu a doufáme, že tam náš Vítek bude bez úhony a celý.

Vracíme skoro stejnou cestou. A když procházíme pod podloubím, kde se teď kvůli dešti mačká mnohem více lidí, nalepí se za mě podivně postrojený mladík a upozorní na sebe tím, že se mi otře o batoh. Tak zvláštně se na mě mačká. No a to už si na něj dávám bacha a mám ho v merku, aniž by o tom věděl. Znovu se mi rukou otře o batoh přesně tam, kde se otevírá. To už se otáčím a dávám najevo, že o něm vím. Každopádně na něj upozorňuju Michala, který jde přede mnou a protlačuje nám cestu. Kluk nás stále sleduje, ale už z větší vzdálenosti. Po chvilce se na nás opět lepí, teda více na Michala a tak pro náš klid raději vybočujeme z podloubí a kluk stále za námi. Tak se na něj Michal otáčí a pohodí rukama ve stylu „vo co kurva de“ a v tu chvíli se klučina (nemohlo mu být více jak 20) otáčí a lepí se na jiný kolemjdoucí pár. No a my se nemůžeme ubránit pocitu, že nás chtěl okrást. A tak pro klid v duši přidáváme do tempa a tou smradlavou ulicí kolem nádraží spěcháme k našemu Vítkovi. Člověk by řekl, že ten déšť tu všudepřítomnou moč smeje a pach odpadků odplaví……. ale je to přesně na opak.

Vítek na nás vzorně čeká a je v jednom kuse. Tak to jsme si trochu ulevili. V našem okolí, teď vykradli několik dodávek našim známým a tak jsme opravdu obezřetní (čti připosraný chceš-li).

No a během chvíle EAGLES mizí ze scény Říma.

Takže tak. Doufám a věřím, že vy máte jiné zkušenosti.
Naše jsou však takovéto.