Vápeč – cesta tam a zase zpátky

Je to přesně týden ode dne, kdy jsme vyjeli z domu na naši cestu Evropou. Prvních pár dní se potulujeme po Slovensku a objevujeme jeho krásy. Dnes je první den, kdy bylo krásné slunečné počasí a my si vyrazili na celkem prudký dopolední výšlap krásnou přírodou. A jak jste začali nový týden vy?

V 7:10 nám zvoní budík. Odkládáme ho na 7:30. Pak teprve vstáváme. Zaklidíme postel a dáme vodu na kafe. Michal nám připraví k snídani kaši z vloček, skořice, marmelády a oříšků. Mňamka. Potřebujeme se pořádně nadlábnout, abychom byli ready na dnešní výšlap. Vyčistíme si zuby a oblíkneme se. Já jsem se nabalila, protože jsem očekávala zimu, i když od rána svítilo sluníčko. To špatné počasí se nás drželo, tak jsem tomu slunku moc něvěřila. Batohy máme na zádech, foťáky v rukou a já na poslední chvíli beru trekové hole, minule jsem je totiž zapomněla. Tak a jdeme na to. Vyrážíme po červené a hned od začátku je to do kopce. Ale co, s tím jsme počítali. Už po pár krocích jsem zadýchaná a začínám se potit. No jo to je to tílko, halenka, mikina, bunda, legíny a kalhoty. Fakt jsem se nabalila 😀 Ale to jen proto, že je mi pak vždy zima a já si stěžuju. Tak jsem se teď připravila. Jóó a ještě šálu 😀 fakt blázen. Musela jsem se brzy odstrojit, aby mi bylo lépe. A hned tomu tak bylo. A hurá do kopce dál. Jdeme pořád nahoru, žádná rovinka. Michal je vždy několik metrů přede mnou. Né, že bych se loudala, ale mám své tempo, spíš tempíčko, abych to uvedla na pravou míru 😀 Ale jde se mi pohodově. Což je hlavní. Náročnější vstoupání začíná okamžitě. Celá cesta na vrch se mi zdála taková neudržovaná a rozhodně to není žádná hračka. Prostě makačka. Nic pro rodiny s dětmi, řekla bych. Pokud teda vaše děti nejsou na tohle řádně vycvičené.

 

 

PADESÁT ODSTÍNŮ ZELENÉ

Konečně je jaro a to zbarvuje les do všech odstínů zelené. Světlezelená, zelená, žlutozelená, tmavězelená, hnědozelená, nazelenalá, khaki, zářivězelená, brčálová, přírodnízeleň atd. Vše kolem kvete, pučí a voní. Ptáčci hlasitě prozpěvují a štěbetají. Mezi stromy nás hřejí sluněční paprsky a vzduch je tááák čerstvý. Užíváme si to. Krásné počasí v krásné přírodě. Famózní kombinace k nenabažení. Docházíme pod vrcholek a kolem nás se začínají rojit kameny, skalky, skály a skaliska. Stoupáme ještě výš. Ruce mě bolí, jak víc zabírám do hůlek a pomáhám si při chůzi. Michal v nedohlednu. Cesta po drobném kamení, zaručuje při nepozornosti dlouhý pád dolů. Ajejej, to zavání průserem. Jsem takové nemehlo, které pořád někde brká a proto musím být vždy v pozoru. Kam dát pravou nohu a kam s tou levou. Nesklouzne se mi to? Do toho musím zapojit ruce s hůlkami a hlavu si lámat nad tím, zda sem ty hůlky dobře zapíchla a můžu se o ně opřít. Opřít plnou silou nebo jen na půl? Zda mi nepodjedou či podobně 😀 Není to sranda to vám řeknu. A jak ta úžasná krajina začala kamenovitět, slyším opakované šuštění v trávě či listí. Co to? Zjišťuji, že jsou to jen ještěrky, které jsem vyplašila, když se nahřívaly na kamení a teď přede mnou berou roha celý vyplašený. Nejlépe ať si každý jdeme svou cestou.

 

 

VRCHOL

S vyplazeným jazykem až na zemi vylézám na vrcholek hory, kde už na mě Michal trpělivě čeká. Jsem tam! Koněčně. To to zas taková hrůza nebyla, pomyslím si.  Klidně bych si to dala znovu. Tohle si, ale vždy myslím v tu chvíli, kdy už to mám za sebou. Jenže prostě v tu chvíli, kdy to probíhá je to nářez. Ale to nejspíš znáte sami.

S Michalem se uvelebíme na kamenech na vrcholku a kocháme se výhledem, který je opravdu k nezaplacení a my o tomto výhledu, který je k nezaplacení tlacháme a tlacháme. Užíváme si ho! Svítí slunko, takže je vše krásně nasvícené a je vidět na okolní kopce a vrcholky do dálky. Vesnička pod námi jak muzeum miniatur.

 

 

Tak si tam tak děláme nějaké ty fotky, když se tam od nikud vynoří chlap kolem 35 let dle odhadu a jen tak tam tak probíhá kolem přes vrch. Prohodí s námi pár rychlých vět a zase už z druhé strany běží směrem dolů.  Z toho co nám řekl je patrné, že si to takhle bežně běhá. Celou trasu. Valíme nad tím oči. To by nás mohlo. Blázen je to……ale obdivuhodný blázen 😀

Těsně pod vrcholem si dáme odpočinek na svačinu a pak vycházíme po skoro stejné cestě dolů. skoro stejné cestě, protože v půlce  se napojujeme na modrou, abychom nešli úplně stejnou trasu a trochu si to zpestřili. To teprve začíná peklo pro nohy. Zabírají celou cestu z kopce, protože kdyby nezabírali, tak se rozeběhnete a někde se rozmáznete. Takže buďte rádi, že zabírají i když je to fakt nápor pro ně. A při slézání z vrchu potkáváme pána, kterému je 69 let a vesele si to štráduje na vrchol. Boty z pravé kůže, ošoupaný batoh a hůlka na pomoc při cestě. Fíííha, to čučím. Tentokrát jeho věk neodhaduji, ale vím ho přesně, protože jsme se s ním dali do řeči a já se ho prostě zeptala, protože mě to zajímalo. Pán byl přívětivý a dali jsme se do řeči. Řekl nám, že tento rok jde poprvé sem na vrcholek, ale chodí ho jinak celkem pravidelně. Stejně jako jiné túry. No klobouk dolů! Takovéhle výšlapy v jeho věku…..

 

 

No a protože je pondělí, není sezóna, tak dole míjíme už jen jeden další pár s pejskem a to je vše. Žádné davy turistů, což je paráda. Takhle nám to vyhovuje. Vracíme se k Vítkovi, na kterého jsme měli výhled i z vrchu, odstrojujeme se a vydáváme se po naší trase dál do vesnicky Čičmany.

 

Duben 11, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.