Okruh pohořím Učka
Spousta lidí projíždí tímto pohořím v tunelu, když míří do přímořských oblastí na letní dovolenou k moři. Málokdo, už si ale zajede přímo do nitra této krásné krajiny. My však nelenili a dali jsme si tam lehký trek s výstupem na nejvyšší vrchol Vojak.
„Má podobu výrazného hřebene, který směrem ke Kvarnerské riviéře spadá dosti strmě k pobřeží, směrem do vnitrozemí klesá pozvolněji, na jihozápadě přechází postupně v Čepićské polje (Čepićko polje).“ -kamarád Net
Chorvatsko má moře s krásně průzračnou vodou, kam se sjíždí spousta Čechů na letní dovolené. Ale Chorvatsko není jen o koupání, opalování, zmrzlině, plavbě lodí, procházkách po promenádě sem tam, popíjení na barech či vysedávání v restauracích. Tato země má i krásnou přírodu ve vnitrozemí či v blízkém okolí pobřeží. Prý ji sem jezdí poznávat čím dál tím více lidí.
A protože jsme už měli dost spalujícího sluníčka u moře, vydali jsme se do pohoří Učka. S Vítkem projíždíme městečkem Opatija a ženeme ho výš do kopců přes háďata (serpentiny) až dojedeme na bezplatné parkoviště, kde se nachází malé infocentrum se suvenýry a restaurace s penziónem. Po dojezdu si do batohů zabalíme vaky s vodou, nepromokavé bundy (hlásili déšť), jídlo k obědu, stativ, foťák, goučko, náhradní baterky a na nohy si nasadíme vysoké ponožky, spolu se kterými vklouzneme do trekových bot. Jsme připraveni. Vítka necháme odpočívat ve stínu stromů a vyrážíme protáhnout spodní končetiny.
Vycházíme z bodu s názvem Poklon ve výšce 922 m n.m. Hned od parkoviště vede přehledné značení, které vás dovede až na vrchol hory Vojak. Cesta není náročná, jen počítejte s tím, že půjdete pořád do kopce vzhůru. Procházíme vegetací, která je tu bujná, protože se nad pohořím zachytávají obvykle dešťové mraky, z nichž voda vydatně zavlažuje okolní přírodu. Proto se tu velice často mění počasí a z ničeho nic se může přihnat dešťový mrak, který zahalí slunce a pokropí vás. Míjíme spoustu druhů kvítí, stromů a zdoláváme pár schodů vzhůru. Ještě pod vrcholem Vojak se nám otevírají první výhledy na okolí. Je tam takový kamenitý výčnělek, na který Michal vyleze a kochá se výhledy. Já však zůstávám za zábradlím, protože mi to Michal nakázal. Prý abych já takový nemehlo nežuchla dolů. Tentokrát uposlechnu a kochám se výhledem na něj a výhledy, které má před sebou.
Na vrchol hory Vojak už to není moc daleko a my pokračujeme po cestě, u níž míjíme spousty naučných cedulí. Po chvíli procházíme kolem vysílače a k rozhledně docházíme podél kamenné zídky, kterou máme po pravé straně. Vylezeme na dřevěnou plošinu pro paraglajding a odtud se kocháme výhledy na okolí. Počasí sice není ideální, protože je dost pod mrakem, schyluje se k dešti, ale i tak máme panoramatické výhledy do dálky na mořskou vodní plochu, Itálii i Slovinsko a jejich pohoří.
Ale můžeme ještě o kousek výš a to na vrchol rozhledny, která má tvar válce a my tak máme výhled kolem dokola.
Chtěli jsme si tu dát menší oběd, ale dost tu fouká a proto vyrážíme po kamenitém hřebenu hory na druhou stranu směrem dolů. Prudce dolů. Vlastně dost prudce dolů. Zakempíme to na travnaté loučce, kde je úpatí hory Vojak, ze kterého jsme přávě přišli. Fouká tu méně a my si vyndáme čerstvé bagetky s plátky goudy a vychutnáme si lehčí oběd na tomto krásném místě. A jako dezert si dáme jablíčko. Michal chroupá to své červené se slovy „mňam, to je tak dobře sladký“ a já mlaskám u svého zeleného a říkám „mňam, to je tak dobře kyselý“ 😀 A takhle my to máme, proto většinou kupuju dvě barvy jablek. Po obídku se vydáváme rychle dál po naší okružní cestě, protože to vypadá na průtrž mračen a chvátáme si to většinou už jen z kopce. Lesem nás to vede opět pěkně prudce dolů po pěšině lesem, která je napůl kamenitá a napůl hlinitá. Moc dobře se neschází, takže jí dolů spíš zbíháme. A když se bez jediného úrazu dostaneme s kopce dolů, zbývá nám k autu už jen 40 minut a to převážně rovnou cestou.
K Vítkovi přicházíme po 3 hodinách a 20 minutách a v nohách máme pohodových 10 kiláčků. Zouváme si prošlapané botky a bosky kloužeme do našich oblíbených žabek. Postavím na kafčo, které si během chvíle vychutnáváme z pohodní Vítka a pozorujeme déšť, který nám teče po oknech.
Stihli jsme to tak tak suchou nohou.
