Shrnutí Bulharska
Bulharsko se nachází v jihovýchodní části Evropy na Balkánském poloostrově. Počet Obyvatel: 7 300 000. Je známé nejen svým krásným pobřežím s pozvolna se svažujícími písečnými plážemi, ale také horami, z nichž je nejvyšší pohoří Rila (Musala 2925 m). Národní měnou je bulharský lev (BGN).
V Bulharsku se mi líbilo v přímořských oblastech (o tom si můžete více přečíst ve článku zde). Mají hezké moře a evidentně to tu není předražené, když chcete jet na dovolenou. Proto se sem sjíždí i dost Čechů opakovaně a nedají na Bulharsko dopustit. Pro nás to byla první zkušenost s Bulharským mořem a byli jsme spokojeni. Vnitrozemí už se nám tolik nelíbilo. Je výrazně chudší a zanedbanější. Přišlo nám to jako dvě odlišné země. První Přímořské Bulharsko a druhá Vnitrozem Bulharsko. Rozdíl je opravdu znatelný a viditelný na první pohled. Lidi ve vesnicích a městečkách tu žijí skromně. Pracují na svých polích, pasou své krávy, ovce a kozy. To jim zajišťuje obživu. Běžně tu jezdí na traktorech a povozech, které táhnou zvířata. Ale po Rumunsku už nás tohle ani nijak nepřekvapovalo.
Příroda
Přírodu tu mají hezkou ba dokonce i krásnou, my ale neměli moc možností to poznat, protože nám nepřálo počasí. Ve většině hor, kam jsme chtěli jít treky byl sníh a v nižších pohořích několik dní pršelo, proto nám odpadlo několik bodů, na které jsme se opravdu těšili. Ale aspoň víme, kam se do budoucna vracet 🙂
Viděli jsme tu hned několik vodopádů, ale zdaleka ne všechny. Mají jich tu totiž dost. Nejvíce se nám líbil vodopád Kaya Bunar-Hotnishki vodopadi, který se nám ale nepovedlo hezky nafotit, protože tam bylo spousta místních dětí a rybářů. Nicméně byl opravdu hezký a vede u něj i stezka po dřevěných schodech nahoru do skal, kde se přechází i několik mostků. To rozhodně stojí za námahu. Dále jsme navštívili vodopád Skoka, Emen, Krushuna a Smolyan, ke kterému se dostanete trekem cca 9 km přírodou, kde půjdete po několika mostkách a vylezete nahoru i nad vodopád po schodech. Vlastně i k vodopádu Emen se dostanete pouze značenou stezkou, která vede nad kaňonem a vy si můžete užít výhledy z vrchu.
Navštívili jsme i Ďáblův most, který je majestátní a v dobrém stavu. Auto se dá zaparkovat na konci nové asfaltky a pak jít cca 2 km po pěšině až k mostu. Kde je i možnost posezení v altáncích či ogrilování ve vystavěných kamenných grilech a to vše s výhledem na most.
Podívali jsme se i do jeskyně Prohodna, kde se neplatí vstupné a značení je už 10 km dopředu, takže vás to navede až na místo a vy tak nemusíte jeskyni složitě hledat, tak jak jsme se dočetli na internetu. Jeskyně je obrovská a navštěvovaná je hlavně, protože tam jsou Ďáblovi oči. Jsou to otvory ve tvaru mandlí, které jsou ve stropě jeskyně. Prý když se podíváte dobrým směrem, můžete vidět i projíždějící auta. Nám se to ale nepovedlo. Zato si tady Michal vyzkoušel hrdelní zpěv, který za pomoci ozvěny působil velkolepě 😀
Podívat jsme se jeli i na Chudnite mostove, což je formace tří „mostů“ vzniklých působením řeky na jeskyni. Největší se 15 m široký a skoro 100 m dlouhý. Pršelo nám, ale prošli jsme si to tam, protože je to tam na chvilku a auto se dá zaparkovat hned u toho na silnici, kde vám stánkaři budou nabízet suvenýry a ručně dělané dečky apod. Chudnite mostove nás moc neoslovily.
Navštívili jsme i Kožuch – termální bahenní přírodní prameny a tam jsme si to velice užili. O tom si můžete přečíst v samostatném článku zde.
Kamenné útvary
Těch jsme v plánu měli hned několik a všechny se nám povedlo vidět. První byly červenožluté pískovcové útvary v Belogradchiku, kde jsme se vydali na okružní trek po žluté, která nás mezi nimi měla povodit. Jenže značení tu bylo hrozné a od určitého bodu nijaké. Bloudili jsme a někde jsme i sešli, protože to značení prostě na křižovatkách nebylo, takže jsme nevěděli kudy. Nakonec z 4km okruhu bylo kiláků asi 10, ale to nám tak nevadilo, jako fakt, že jsme šli spíš kolem skal, než abychom se drželi stezky mezi skalami. Později jsme tam viděli bloudit i další lidi, ale bohužel jsme jim nemohli poradit.
Dalšími útvary byly pyramidy ve městě Stob. Tam jsme spali na parkovišti kousek od nich a přivstali si, protože ráno nemělo pršet a my se tak mohli vydat na krátký výšlap k pyramidám. Cesta tam i zpátky nám trvala hodinku. Tam to bylo jen do kopce, ale nijak náročné, takže se dá jít i s dětmi a zpět už je to jen dolů, takže pohoda. Nahoře jsme se pokochali jak výhledy na město, tak na lesy, mezi jejichž stromy pluly mraky mlhy a dokonce i na špičky, kterým tu říkají pyramidy, které jsou geologickým úkaz v podhůří pohoří Rila.
Doporučení jsme dostali i na Kamennou svatbu, kterou jsme se rozhodli nevynechat. Za pomoci navigace a místního značení jsme se dostali na malé štěrkové parkoviště, které bylo vzdáleno od svatby pouhých 350m. Proto jsme to tam šli nahned okouknout. Jsou to kamenné útvary, kterých je tam několik a když se podíváte správným směrem bude vám to celé připomínat svatbu. My to tam sice moc neviděli, ale chápeme proč jiní ano. Když jsme si to tam procházeli, vysvitlo nám na chvilku sluníčko, které celou scenérii krásně nasvítilo. Vzápětí se však přihnaly dešťové mraky a vytvořily krásný kontrast se svatbou pod sebou. Dalo se i po vyšlapané cestičce vyjít nad útvary, kde byl krásný výhled na okolní přírodu.
Kamenná svatba u Zimzelenu – Přírodní skalní útvar Kamenná svatba je jedním z několika podobných útvarů v krajině kolem Kardžali. Zdejší kopcovitý povrch má vulkanický původ, a během let se na něm půvabně podepsala eroze. U vesnice Zimzelen vytvarovala uskupení mnoha více či méně samostatných sloupovitých tvarů, připomínajících shluk postav. Proč někoho napadlo nazvat je zrovna Kamennou (nebo i Zkamenělou) svatbou, vysvětlují dvě podobné legendy. První z nich říká, že jde o svatbu, při které otec ženicha nečestně zatoužil po synově manželce, a Bůh proto celou sešlost za trest nechal zkamenět. Druhá legenda navazuje na dávnou zdejší tradici, že během celé svatby by neměl nikdo spatřit nevěstinu tvář. Tato nevěsta však měla smůlu, protože zavál silný vítr a obličej jí odkryl. Celá svatba se za trest proměnila v kámen díky přírodním silám. Ty ale také musely zároveň způsobit onen poryv větru, takže podle mě byla v tomto případě příroda značně zlomyslná.
Posledními kamennými útvary byly houby, které nás zklamaly. Kamenné hřiby vznikly větrnou erozí a jsou hned u silnice za plotem, do kterého tam byl udělaný průchod a vy jste se tak mohli podívat zblízka. My se tam šli podívat, ale nebylo moc na co. Je tam pár kamenných útvarů, z nichž pouze dva vypadají jako houby. Nožičky mají lehce narůžovělé a klobouky nazelenalé. Výškou dosahují až 2,5m. Návštěva tak na 5 minut.
Místní voda
U pobřeží jsme měli problém sehnat pitnou vodu, což mě překvapilo, protože jsem si myslela, že právě tam budou kohoutky s vodou na každým rohu. Ale není to tak. Často však na promenádách a náměstích mají pítka, ale proud vody je malý a tak z něj nedoplníte větší lahev natož pak kanďák. Na kohoutek s vodou jsme narazili poprvé v Primorsku na benzině, kde jsme si dočepovali zásoby. Když jsme pak sjeli do vnitrozemí, tak tam to bylo naopak. Kohoutky s vodou či nonstop tekoucí vodu jsme vídali celkem pravidelně. Obzvláště pak v horách, pohořích či národních parcích. Tam nás na vodu upozorňovali informační modré cedule s obrázkem kohoutku s vodou, které byly vždy cca 100m před možností zastavit na odpočívadle a nabrat vodu. Dost lidí nás varovalo před místní vodou a často se varování objevovala i na internetu, ale stejně tak tam bylo psáno mnohými lidmi, že místní vodu pijí x let na dovolených a bez problému. My se k nim s tímto tvrzením přidáváme. S místní pitnou vodou jsme tu neměli jediný problém a pili jsme ji pravidelně. Voda byla bez zápachu či neobvyklé chuti.
Bulharsko v bodech:
– vysoký výskyt policistů (stavěli nás 3x)
– bezproblémů doplnění plynové bomby na LPG stanici
– mají zde levné a výborné pečivo
– levné 7days craissanty (cca 8kč)
– toulavé pejsky taky mají
– dost toulavých koček
– free internet na benzinách, nejlepší Petrol
– běžně Lidl, Kaufland, Billa
– narazíte tu na želvy volně žijící v přírodě
Takže Bulharsko máme za sebou a hurá poznávat Řecko 🙂
