Výstup na Reinebringen

Zřejmě nejpopulárnější vyhlídka na Lofoty je právě z vrchu této majestátní hory Reinebringen. A proto jsem nám tento bod zanesla do bodů zájmů, které chceme při návštěvě Norských Lofot určitě vidět. Když jsem ten bod zadávala do mapy, neměla jsem ani tušení, co nás čeká. 

A když už jsme tak nějak projížděli začátkem Lofot a zjistili, že v tomhle ošklivém počasí, které nás tady doprovázelo na každém kroku, toho moc dělat nejde, začali jsme plánovat, kam teda půjdeme a kam ne. Co prostě vyškrteme z našeho programu. Na Reinebringen jsme chtěli za každou cenu a zrovna jsem na FB viděla v jedné skupině, že se tam tohle místo probíralo. Trochu mě vyděsily zkušenosti některých lidí, kteří v komentářích psali, že se jedná o náročný výšlap, kdy se většinou jen leze po kamenech a nebo že máme čekat hodně bahna apod.

Ale fotky, které tam přidávaly, vypadaly skvěle a ty výhledy! To je prostě něco, co chcete vidět, když už tam jste.

O tři dny později přijíždíme k vesnici Reine a parkujeme na malém parkovišti ještě před cedulí, která označuje začátek města. Parkoviště je zdarma a je plné, ale my si na jedno místečko počkali, protože zrovna jedna obytka odjížděla.

Parkoviště nalezete na souřadnicích 67.928380, 13.084355.

Zaparkovali jsme a já nám k obědu připravila rychlé párkové špagety se sýrem.

 

Mezitím, co jsem vařila, se venku počasí celkem vyčasilo. Jinak nám tam od rána už pršelo a nevypadalo to, že by nemělo přestat.
Špagety jsme do sebe naházeli snad bez kousání a hned poté jsme se vydali prozkoumat vesničku Reine. Abychom to přeci stihli dokud je venku alespoň trochu hezky že jo?

 

REINE, vesnička jako vystřihnutá z cestovatelského magazínu

 

Je to ikonická rybářská vesnice, na jejímž konci naleznete seskupení klasických Norských domků. A protože Reine leží v zátoce obklopené špičatými vrcholky hor a lze zde spatřit nádherné přírodní scenérie. V kombinaci s těmi domy je to naprosto dokonalá podívaná.

 

 

Jako důkaz o tom, že je toto rybářská vesnice můžete brát to, že tam mají u domů a i samostatně u moře postavené dřevěné lešení, na kterých mají zavěšené sušené ryby. A mají jich tu opravdu mraky a podle toho to tu taky zavání. Na čež naše nosy, které nejsou na tento specifický pach zvyklé, krčíme a mumláme si pod vousy, jak to tu smrdí.

 

 

Ryby, které vidíte na fotkách jsou Tørrfisk (stokfisk). Jsou to především tresky a jsou sušené na vzduchu.  Tak co, dali byste si?   My teda ne, díky! 😀

 

 

Malé městečko Reine máme projité a okoukané během chvíle a tak se stejnou cestou vracíme na parkoviště, kde odpočívá Vítek. K autu přicházíme akorát. Zase začíná slejvák. Plány vyšlápnout si na Reinebringen, která se majestátně tyčí nad vesnicí Reine, odkládáme a odjíždíme na otočku do cca 10 km vzdáleného městečka Å. Tam se ale také moc nezdržujeme, protože déšť. A tak se od parkoviště projdeme na útesy a zpátky. Poté se stejnou cestou vracíme k městečku Reine.

 

Plácek u silnice, kde parkujeme Vítka a vydáváme se až na špičku hory před ním.

 

Když jedete ve směru z městečka Å do Reine, narazíte na malý parkovací plácek po pravé straně, který se nachází kousek před tunelem Ramsvik. Kdybyste chtěli jet na jistotu, tady vám dávám souřadnice 67.918023, 13.082276 – třeba se vám budou hodit.
Zde parkujeme a čekáme jestli se umoudří počasí. Toto parkoviště je dle nás nejlepším východem no horu.

 

 

Sedíme tam v autě a pozorujeme okolí. Je tu několik aut a v půlce hory vidíme, jak se hýbají malé barevné tečky. Zřejmě odvážlivci, kteří se i v dešti rozhodli vydat na vrchol.

My stále čekáme, jestli se náhodou to počasí neumoudří. Rozhodneme, že si uděláme odpolední kafčo a uvidíme. Než ho však nachystám, přestane z čista jasna pršet a Michal překontroluje předpověď a zjistí, že od 15 do 18h by nemělo pršet vůbec. A tak na sebe tak koukáme, pak koukáme ven na oblohu, která se trochu rozjasňuje a máme jasno. To je naše šance. Jdeme na to.

Zabalíme si jen jeden malý HANNAH batoh, ve kterém máme v podstatě jenom pití a fotovýbavu. Oblékneme se do teplého a nepromokavého. Nasadíme a pořádně si zavážeme tkaničky na našich pohorkách. No a jsme ready.

Od parkoviště vyrážíme pár metrů podél silnice a pak se napojujeme na stezku, která vede podél tunelu. Po pár metrech narážíme na šipku, která je nakreslená bílou barvou na chodníku a označuje trasu na vrchol. Je to jediná značka na celé trase. Ale nedá se tam mos ztratit. Prostě furt musíte vzůru a držet se vyšlapných cest.

Michal si na informační cedulce přečte, že cesta není bezpečná, je neudržovaná a proto nedoporučujou tam chodit. Nejsme ale žádný poserové a tak vcházíme do lesa.

Už od začátku to není žádná sranda. Prodíráme se mezi vykými keři s mladými stromy. Držíme se vyšlapaných cest. A protože je chvíli po dešti, kameny jsou kluzké a tak musíme dávat pozor na každý náš krok.
Jo a to bahno! Málem bych na něj zapomněla. Všudepřítomné bahno. Počítejte, že se při výšlapu zamažete a rozhodně si vemte pevnou dobrou obuv.

 

 

Přidružuju se větví kolem, abych se nesklouzla a postupujeme dál. Brzy vycházíme z malého lesíku a před námi se objeví kamenné schodiště. No paráda, to se hned půjde lépe pomyslím si. Ale ještě než se stihnu do schodů pořádně zadýchat, vidím, že schodiště pár kroků přede mnou končí. No a tady začíná pořádná sranda.

Zbytek cesty až na vrchol zdoláváme v předklonu po kluzkých kamenech a rozblácené cestě. Většinu cesty skoro lezu po čtyřech. Michal je kus přede mnou, protože já si dávám na čas. Musím si dávat pozor kam šlapu, abych neuklouzla a někam nezahučela a tak mi to trochu trvá. Nejvíce mi pomáhalo se vždy nečeho přidržovat. Takže jsem se přitahovala za všechno možné, co se mi zdálo, že by to mohlo vydžet. Nejlépe se osvědčili větve všech velikostí a travnaté drny. A tak šnečím tempem doslova lezu vzhůru 😀

 

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jestli jste si mysleli, že přeháním, tak si udělejte vlastní obrázek dle našich fotek 🙂

Po cestě potkáváme pár lidí. V obou směrech. Někteří už to mají za sebou a vrací se k autům a někteří funí a vezou vzhůru, stejně jako já. Míjím pár a říkám si, jak to mají fajn, protože si vzali trekové hůlky, které jsem já tentokrát zapomněla zabalit do Vítka a tak zůstali doma v Čechách. Po chvíli je ale po kamenité cestě předcházím a říkám si, že zas takovou výhodu v těch hůlkách nemají. Musí si dávat velký pozor, kam je tady zapichují a nemůžou se rukama přichytávat, tak jako já když lezu na vrchol. Nakonec usuzuju, že jsem ráda, že s sebou tentokrát ty hůlky nemám. Myslím si, že by mi akorát tak překážely.

Tak je předběhnu a musím si dávat pozor, kam šlapu. Pod vrcholem už je cesta víceméně kamenitá a menší kamení se sesunuje ba i dokonce padá dolů. Nerada bych, aby to někoho ohrozilo. A tak koukám pod nohy ještě více než doposud. No a pak mi Michal zmizí z dohledu. Tak si s nadějí říkám, že to už je teda asi na vrcholu. Za chvilku se vykloní a kontroluje, jak mi to jde. A potěší me zprávou, že už je to vrchol a já už tam skoro jsem. Paráda. Už jen zdolat pár posledních kamenů a je to.

Vrchol!!

Jsem splavená, utahaná a špinavá. Respektive…. pořádně zaprasená 😀
Celkem tu fouká a výrazně se ochladilo. A tak oceňuju teplou bundu, kterou jsme si raději vzali.

 

 

 

Konečně se nám otevírají panoramatické výhledy na krásné Lofoty z výšky. Počasí sice není ideální, ale viditelnost není zas tak špatná. Mohlo by to být horší a tak si nestěžujeme. Rychle pořizujeme nějaké fotky a záběry, protože to zas vypadá, že se žene déšť.

Místní výhledy ovšem opravdu stojí za každou kapku potu a polknutou či vyřčenou nadávku! Věřte mi!

A nebo ještě lépe – přesvědčte se sami 🙂

 

 

Výhledy z hory Reinebringen jsou jedny z nejkrásnějších výhledů na Norských Lofotech a proto je tento vrchol velice populární a hodně lidí se ho snaží zdolat.

A jestli vám fotky nestačí, tak mrkněte na krátké videjko, které jsem natočila. Najdete ho na konci článku 🙂

Na vrchol hory Reinebringen jsem lezla cca hodinu a deset minut. Za ten zážitek to určitě stálo. Nikoho od toho rozhodně tímto článkem nechci odrazovat, ba naopak, chci abyste věděli, do čeho jdete. Proto zde popisuji naší zkušenost. Není to jednoduchý výšlap a je dobré být na to připraveni. Ale je fakt, že to hodně ovlivní počasí Určitě by se na vrchol lezlo mnohem jednodušeji, kdyby bylo hezké slunečné počasí a zem pod botama by nebyla tak promáčená. 

Po tom, co jsme se na vrcholku pokochali nádherou kolem jsme se vydali zpět dolů stejnou cestou. Ze slézání dolů jsme měli větší obavy, ale ve finále se ukázalo, že to nebylo tak horké a šlo se mi lépe než na vrch. Jen jednou se mi stalo, že mi podklouzla noha a já si sedla na zadek a rovnou do bahna 😀
Nojo no, co se dá dělat. Prostě pak někde budu muset přeprat kalhoty, hlavně, že se nestalo nic horšího. 

Cesta dolů nám trvá hodinu a jsme oba rádi, když z malého lesíku vylezeme opět na asfaltovou stezku. Odtud nám už zbývá jen kousek k našemu Vítkovi, který nás po celou dobu z parkoviště sledoval. 

A jsme doma! Zvládli jsme to. Celý hike nám zabral dvě hodiny a 30 minut.

A teď už ta méně zábavná část –  postarat se o to špinavé oblečení. Achjo :/

A teď už jen slíbené videjko 🙂