Uncategorized

Rozloučení s Vítkem

Nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, že je možné tak moc přilnout k nějaké věci. A přesto se nám to stalo. Přilnuli jsme k autu. A to naprosto bezpodmínečně.
Což pro nás bylo velkým překvapením.

Před pár dny jsme se rozloučili s naším milovaným Vítkem, který byl pro nás rok a půl domovem při naší cestě Evropou a proto jsme mu říkali „pojízdná garsonka“. Měli jsme v něm vše, co jsme potřebovali a nic nám nechybělo. Poskytoval nám veškeré pohodlí, které jsme si ze začátku ani nedokázali představit.

Po návratu z naší velké cesty jsme do něj loni ještě zainvestovali nemalé peníze, abychom mu dali do pořádku brzdy a věci s tím spojené. Plus jsme mu nechali udělat u známého technickou na další dva roky. A také jsme mu dali nové vnitřnosti – Michal do něj udělal novou tmavší vestavbu z překližek (předtím jsme měli světlou z palubek, ale to už bylo po té cestě Evropou dost opotřebované).
Před tímto náročným zákrokem jsme se ale s Vítkem domluvili, že nám musí vydržet ještě dva roky sloužit.
Jenže!
Letos na konci léta se však rozhodl naši úmluvu porušit a začal vážně marodit se vstřikama. K tomu se nakupily další problémy……

Dovezli jsme ho tedy k mechanikovi a netrpělivě čekali na verdikt. Ten přišel po pár dnech a potvrdil naše obavy.
Původně jsme ho chtěli ještě nechat opravit, ale nechtěli jsme, aby se pro nás Vítek stal černou dírou, ve které jenom utápíme peníze. Taky jsme se báli toho, že by mohl být pak u doktorů častěji či pravidelněji a tak jsme se nakonec rozhodli, že se s ním budeme muset rozloučit. O čemž jsme přemýšleli už loni, kdy jsme se začali dívat už po jiném autě – nakonec jsme si to ještě rozmysleli. Tentokrát jsme si už byli rozhodnutím jistí.

Toto naše rozhodnutí jsme zmínili na sociálních sítích a hned se nám ozvalo několik lidí se zájmem Vítka si od nás odkoupit. A tak vznikla myšlenka najít Vítkovi nový domov.

S myšlenkou, že Vítek dostane další šanci cestovat s někým dalším jsme začali odpovídat zájemcům a informovali je o nemocích a nedostatcích, kterými trpěl. Zjistili jsme, že všichni zájemci měli o Vítkovi výborný přehled a věděli o něm hodně informací, které načerpali tím, že nás již dlouho sledují.
Naše podmínka pro prodej byla jediná. A to, že přenecháme Vítka pouze do dobrých rukou.



Nakonec jsme se dohodli s Michalem, což byl jeden z prvních vážných zájemců a na koupi celkem spěchal. A to nám vyhovovalo.

Michalové si společně dopisovali a předávali si potřebné informace o jeho stavu apod. Michalovi jsme poslali i fotky kosmetických vad, aby přesně věděl do čeho jde a nejezdil se na něj koukat „na slepo“, když by jel až od Zlína. Nakonec jsme se domluvili a v neděli měl Michal přijet s odtahovkou a Vítka si odvézt.

A tak jsme z Vítka vyndali všechny své věci a divili jsme se, jakou hromadu krámů jsme tam měli. Samozřejmě jsem mu ještě naposledy dala péči a uklidila ho.

A v neděli Michal opravdu dorazil. Přijeli odtahovkou spolu s kamarádem mechanikem. Musím říct, že byl opravdu divný pocit, když kolem Vítka chodili, okukovali ho a bavili se o něm. Dřív mi to samozřejmě nevadilo….. tady jsem však věděla, jaký mají záměr a to mě rozesmutnilo.
A né jen mě…..oba jsme s Michalem byli pěkně rozhození.
Během odpovídání na dotazy kluků, jsme nebyli schopni ani říct, jak se vlastně ve Vítkovi řadí zpátečka apod….. byli jsme z toho prostě mimo.

Vše jsme jim však ukázali a popravdě řekli. Pak kluci nasedli do Vítka a projeli se v něm jen po okolním bloku. Vítek byl totiž pojízdný, ale jen dočasně. Mechanik nám tam dal jen nějaké podložky ke vstřiku, aby jsme s ním dojeli alespoň ze servisu domů. Informoval nás o tom, že neví, jak dlouho to tam vydrží, že je potřeba to opravit. A toto info jsme i my předali Michalovi.

Když se kluci vrátili, doptali se ještě na pár věcí a nakonec se Michal rozhodl, že ho teda bere.

Jakmile padlo toto definitivní rozhodnutí, bylo jasno…..šlo to na mě.

Nebudu lhát, když vám řeknu, že jsem chtěla říct „my ho ale nedáme“.
Přes to všechno, co jsem věděla a i přesto, že kluci přijeli z daleka, jsem prostě chtěla couvnout. Ale neudělala jsem to. Byla to přesně ta chvíle, kdy jsem musela upřednostnit rozum před srdcem.

Tak jsme tedy uzavřeli deal a Vítka prodali Michalovi za symbolických 40 tisíc. Kluci vyřešili kupní smlouvu a mechanik začal s Vítkem najíždět na odtahovku. Vyjel to až na potřetí – až tehdy když na to pořádně šlápnul. A to byla přesně ta chvíle, kdy se ozval zvuk a bylo jasné, že to podložení od našeho mechanika nevydrželo. Potvrdilo se tedy to, co říkal a z Vítka se zase začalo hulit. To už byl však naloženej a zbývalo ho jen ukurtovat, aby tam dobře držel.

To kluci provedli. Prohodili jsme ještě pár slov a nechali jsme je jet. Začali se i s naloženým Vítkem rozjíždět a v tu chvíli jsem věděla, že budu bulet……
A taky že jo!

Stáli jsme s Michalem jako opaření a koukali, jak si kluci odváží Vítka pryč. Mě se po tvářích už samozřejmě kutálely slzy. Michal byl taky na měkko, ale snažil se mě utěšovat. Na což jsem reagovala slovy „je hrozný vidět, jak nám odjíždí domov“……..

Pokud se vám zdá, že to trochu a nebo trochu víc přeháním nebo dramatizuju – tak věřte, že ne. Prostě jsem to tak cítila…..
A byli jsme velice překvapeni, že toto se svým pojízdým domkem zažilo i spoustu dalších lidí, kteří nám to napsali a vyjádřili své pochopení.
Nejsem tedy jediná, kdo takovéto loučení obrečel….

Ale pokud jste to nezažili, nikdy to nemůžete zcela chápat……což je v pořádku.

Rozloučení s Vítkem pro nás zkrátka bylo těžké…..

Nakonec se toto „truchlící“ období přehnalo a my si řekli, že jsme rádi, že má Vítek další šanci být pro někoho dalšího domovem na cestách.
Vítkovi držíme palce, aby si s Michalem užil cestování tak, jako s námi.

O Vítkovi bych dokázala psát ještě hooodně dlouho, ale to by to nikoho nebavilo číst. A tak jen v bodech vypíchnu, co všechno jsme s Vítkem zažili:
– procestovali jsme s ním 22 zemí Evropy
– najeli s ním cca 50 tisíc km
– ve Švýcarsku s námi vyjel do výšky 2 500 m.n.m.
– na Španělské dálnici se zjančil, že to hnal 155km v hodině
– podíval se s námi k ledovci
– projeli jsme nesčetně háďat (tak říkáme serpentýnám)
– nocovali jsme na krásných místech
– opalovali jsme se společně na plážích
– zdolal s námi kopce i horské pasy
– projeli jsme nejkrásnější údolí Evropy
– projel s námi nejdelším tunelem světa
– navštívili jsme nejkrásnější pláže Evropy
– užívali jsme si společně výhledy z útesů
– pozorovali jsme spolu západy slunce
– přejel most, který byl určený pouze pro kola
– vyjeli jsme si i k Soše svobody (teda k její zmenšenině)
– vyjel s námi na vyhaslou sopku v Řecku (a to měl rozbité brzdy)
– dovezl nás až na Nordkapp
– otírali se o něj sobi při toulkách Norskem
– ochránil nás před bouřkami a kroupami
– vegetili jsme u táboráků

Samozřejmě toho bylo mnohem více. A to je přesně to, co nám už nikdo nevezme……. vzpomínky zůstanou navždy!


Rozhodně nelitujeme toho, že jsme si vybrali právě Vítka, který nám byl domovem v jakémkoliv počasí.

Hlavně díky Vítkovi jsme objevili naši vášeň pro FREE CAMPING!
A za to mu patří velké díky…

VÍTKU DĚKUJEME!
♥ 

Poslední výjezd s Vítkem byl do Krušných hor a přesně o tom bude příští článek.

2 komentáře

  • Martina

    Úplně vaše rozpoložení chápu! Naše Caddy se prodala tak rychle, že jsem u jejího předávání ani nestihla být. Oplakala jsem to! Ani jsem se nestačila rozloučit! Naštěstí nás později nový majitelé navštívili a vidět, jak si Caddy užívají, mi hodně pomohlo.
    Držím palce, ať se brzy zabydlíte v nové garsonce a najedete aspoň jednou tolik kilometrů!

    • admin

      Ahoj Martino 🙂

      Moc děkujeme za milý a chápavý komentář! Jak jsem psala, jen ten, kdo to zažije….zcela porozumí 🙂
      Dnes jsme si přivezli domu novou pojízdnou garsonku jménem Rudi a už se nemůžeme dočkat, až ji začneme dávat do kupy 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.