CESTOVÁNÍ S MIMINKEM

Když jsme před časem (přijde mi to jako včera) s radostí oznamovali rodinám a přátelům, že čekáme miminko, zaskočily nás některé jejich reakce. Většina lidí nám po gratulacích říkala „tak to máte utrum s cestováním“, „tak to se usazujete a s cestováním končíte“ apod. Někdy vycházeli ze svých zkušeností a někdy asi jen předpokládali.

 Samozřejmě jsme z toho byli velmi zaskočení a nevěřícně jsme kroutili hlavou. Jako fakt? Nechápali jsme to, co nám ostatní říkali. A svým způsobem jsme to ani chápat nechtěli. Nechtěli jsme si připustit, že bychom cestovat s miminkem nemohli. Vždyť přece, jaké si to uděláme, takové to bude. Proč by naše dítko nemohlo milovat to, co milujeme my? Dělat to, co děláme my. Co děláme nejraději. Když ho k tomu povedeme, bude to mít přece rád. A navíc to budeme dělat všichni spolu. Nenechali jsme si vzít naše iluze. Možná trochu naivní…..ale co.

Milujeme cestování a chceme Máťovi ukázat celý svět!

Teď je Matymu už přes rok a půl a je vidět, že se na něm naše vášeň podepsala. Miluje cestování. Miluje pohyb. Miluje akci. Miluje být venku. Miluje být v přírodě. Miluje být někde a něco dělat. Všeobecně je rád na čerstvém vzduchu. Má rád lidi a jejich přítomnost vyhledává. Miluje zvířata.  Atd. Atd. 
Někdy je to trochu únavné, protože je to neposeda a pořád by někde něco chtěl dělat. U hraček zatím moc nevydrží. Ale víte co? Nevadí nám to. I když jsme občas pěkně vyřízení, jsme rádi, že je naše dítko aktivní a je rád venku.

Dny, kdy jsme třeba nemocní a nemůžeme ven jsou pro nás všechny utrpením. Zvláště pro Máťu, který nechápe, že má zvýšenou teplotku a nemůže ven. Protože on se cítí, že mu nic není a chce jít do lesa na procházku, na houpačky, házet kamínky do rybníka, vyjet si na kole na rozhlednu a nebo jen na zahradu za Kesinkou. Nosí mi boty a se slovy „mami pá“ ukazuje směrem ke dveřím.  

S Matym jsme v pohybu a aktivní už od malinka. Nenechali jsme se zastrašit výroky ostatních a prostě jsme si řekli, že to zkusíme a uvidíme. Když to půjde, bude to super. Když to nepůjde, nebudeme tlačit na pilu a prostě uvidíme časem. A tak už od malinkého miminka jsme ho pořád vozili venku v kočárku a snažili se s ním být aktivní, jak jen to bylo možné. A hlavně být venku na čerstvém vzduchu. Nechtěli jsme a stále nechceme z něj mít pecivála, který chce jen pořád sedět doma u hraček, u TV, u tabletu, u mobilu apod.

Přijde mi, že každý výlet si Maty už od malička užíval. Pokud zrovna nespinkal, nadšeně pozoroval okolí a ručičkama (často i pusou) zkoumal nové věci jako například větvičky, kamínky apod. Nechtěl o nic přijít a chtěl všechno zkoušet a ochutnat. Což mne fascinuje do teď. Rád poznává nové věci a to se nám moc líbí.

Ale ANO, cestování s malým dítkem je prostě jiné. V jistém ohledu náročnější. Ale rozhodně ne nemožné.
Pro nás s Michalem to bylo o přizpůsobení se Matyho potřebám a denní rutině apod. A to častokrát i na náš úkor. Často nás to omezovalo a nemohli jsme dělat zrovna to, co bychom normálně dělali nebo chtěli dělat. Ale nevadilo nám to. U nás to bylo o prioritách a tak to platí do teď. Prioritou pro nás je Máťovo pohodlí a spokojenost a přes to vlak nejede. My se přizpůsobíme.  Myslím, že jako vše je to o zvyku. A Maty si na cestování zvykl a troufneme si tvrdit, že to má rád.

Je to náš malý cestovatel.

BÝT PŘIPRAVENI
Cestování s miminkem nás naučilo, že je potřeba myslet na vše…. alespoň se o to pokusit. Vždy vás něco může zaskočit.
Zabalit pro miminko vše potřebné – což ve finále může být pěkná kupička. Balte tedy předčasně, ať případně máte čas dobalit to, co jste zapomněli. Je dobré, že čím je dítko starší, tím míň věcí balíte.
Je dobré přizpůsobit čas cesty, pokud to jen trochu jde. Dát si pozor na zákeřné slunce. Když byl Máťa malý, přejížděli jsme v časech jeho spánku a on tak celou nebo větší část cesty zaspal.
Zajistit, aby bylo dítko vždy nakrmené a netrpělo žízní. S přibývajícím věkem je dobré mít po ruce všelijaké drobné občerstvení či svačinky, po kterých rychle sáhnete, když bude třeba. A samozřejmě pití, zvláště pak v teplých dnech.
Dělat si pravidelněji pauzy a ty využít k čemu je zrovna třeba (přebalování, krmení, hraní, uklidňování, mazlení, odpočívání atd.). Prospěje to nejen dítku 🙂

NOVÉ SITUACE
Několikrát jsme zažili situace pro nás nové, nečekané a vždy jsme se s nimi museli poprat.
Jen tak pro představu vám sem sepíšu tři situace, které se nám staly.

Loni v červnu jsme free kempovali na super spotu u rybníka kousek od Pelhřimova a řešili jsme, jak Máťu zabezpečit při spánku vzadu na vyvýšené posteli. Máťovi bylo 9 měsíců a při spaní dost „cestoval“ po posteli. Tenkrát bylo moc hezké počasí a my jsme s Michalem chtěli ještě posedět venku s výhledem na vodní plochu. Jenže Máťa už měl čas večerního spánku a tak jsme ho potřebovali uložit. Lámali jsme si hlavu s tím, jak to vymyslet, aby Máťa mohl v klidu spát uvnitř a my si mohli sedět venku před autem bez obav, že se z té vysoké postele skutálí dolů. Nakonec jsme udělali barikádu, ANO BARIKÁDU, z peřin a polštářů, které jsme navršili na sebe tak, aby mu zabránily sjet z postele dolů, kdyby se vícekrát překulil. Navíc jsme na vrch barikády dali hrnec s příbory, aby nás jejich řinčení při Matyho větším pohybu varovalo, že se tam něco děje a my měli čas zareagovat. Líp jsme to prostě v danou chvíli nevymysleli. Ale víte co? S Michalem jsme si opravdu užili chvíli klidu o samotě venku a Máta mezitím hezky chrupkal a nabíral síly na další akční den. (Zpětně mi někdo doporučil, že jsme ho měli nechat spát ve vajíčku (autosedačce) přes noc. To mne nepřišlo pohodlné a myslím, že naše barikáda nakonec bylo dobrým řešením.)

→ Samostatný článek o prvním free campingu s miminkem ←

Asi dva týdny na to jsme vyrazili free kempovat na Pálavu, kde to milujeme. Velkou část cesty tam prospal a my tak mohli frčet a odpočítávat kiláky do cíle. Když se však vzbudil, potřebovali jsme ho vyvětrat (byl pařák) a taky nakrmit. Z hlavní silnice jsme zahlédli rybník a sjeli přes otevřenou závoru téměř k němu. Zaparkovali jsme pod stromy, aby se naše posádka ve stínu ochladila. To jsme ocenili všichni včetně naší psí cestovatelky Kesinky. Matymu jsme vyndali ven dětskou židličku a v klidu jsme ho nakrmili. I my jsme se občerstvili a užili si příjemného stínu. Chvilku jsme tam ještě počilovali a pak jsme se vydali zpět na hlavní silnici. Alespoň jsme to měli v plánu, ale zavřená závora nám v tom zabránila. V okolí nikde nikdo. Závora nešla objet ani otevřít. Cesta vedla jen k vodě odkud jsme přijeli. Přes pole bysme si to s Rudym nelajzli. Venku děsnej pařák a nám se v autě paří 9ti měsíční mimino. Docela prkérka. Stres. Po chvíli diskutování jsme se rozhodli, že zavolám na policajty. Vytočila jsem tedy policii a objasnila jim naše uvěznění a že to potřebujeme co nejdřív vyřešit, protože v autě máme miminko. Jinak by nás to nějak extra nerozrušovalo. Než policisté dorazili na místo, vytáhla jsem kočár a Máťu vozila ve stínu stromů, aby mu bylo fajn. Zkrátím to. Policisté byli rozumní – věděli, že jsme neporušili žádný zákaz vjezdu atd. Začali shánět majitele pozemku, aby přijel závoru otevřít, když se mu povedlo nás tam zamknout. To se nakonec podařilo a majitel nás přijel vysvobodit. Bylo nám řečeno, že tato závora se otevírá pouze jeden den v roce – no a ten jsme my samozřejmě vychytali, když jsme tam projeli. Šťastlivci. Kdybychom byli bez Máti, tak by nás to tak nenervovalo, ale vědomí toho, že se nám v autě peče dítě, bylo na prd. Ale každá situace se dá nějak zvládnout, takže i tuto jsme vyřešili tak, aby to bylo nejpohodlnější pro Matyho.

Když jsme loni v září vyrazili dodávkou Rudym free kempovat do Českého Ráje, museli jsme pět minut po výjezdu zastavit bokem od rušné silnice, abychom mohli jít Máťu uložit do postele, protože zaboha nechtěl spát v autosedačce a vlastně v ní nechtěl být vůbec. Hodně mu do očí svítilo sluníčko a vztekal se tak, že bychom takhle jet nemohli. Plakal. Byl k neutišení, byl unavený a drásal se ven z té prokleté autosedačky, která ho v tu chvíli hrozně omezovala. Zklidnil se až u mě v náručí. Takhle jsme s ním jet však nemohli. Zastavili jsme a prostě jsme si šli všichni dáchnout dozadu na postel. Máťa v klidu hned usnul a vyspinkal se do růžova. A my tak ztratili přes 2h času, kdy měl při přejezdu v klidu spát. Ale co, občas to i přes všechny vaše plány nevyjde.
Často 😀

Tohle jsou tři situace z mnoha, které mě teď zrovna napadly. Našlo by se jich samozřejmě mnohem víc. Ale to už by bylo na delší čtení a taky na delší psaní, na které teď nemám všeobecně moc času.

Stejně jako každá mince má dvě strany, jsou i situace, které ty nemilé, stresující situace vyváží. Nejen to, ony je převáží. A to jsou přesně ty šťastné momenty, kvůli kterým víme, že to stojí za to.
První společná venkovní koupačka. Pikniky na dece. Nadšený smích při návštěvě první ZOO. První pořádná kempovací snídaně v lese. První večerní mytí v autě. Nadšené prozkoumávání místa, kde zrovna kempujeme. První společný výšlap. První ochutnávání místní zmrzky. První zdolaný vrchol. První výhledy. První rozhledna. První nošení v krosničce. Společná probuzení. Setkání se šnekem. Návštěva skal. Atd. Atd.

Jestli i vy plánujete s malým mimčem cestovat, tak s chutí do toho!
Nenechte se nikým odradit. Je pouze na vás, jak si to jako rodina nastavíte a jak to budete společně zvládat. 

Ano, nastanou situace, na které vás nikdo nepřipraví, ale o tom vlastně celé rodičovství je ne?
Navíc…. Co jiného bychom dětem měli předávat než to, co děláme rádi. Nejraději.
To, co milujeme!

Proto s Matym nesedíme doma na zadku!
Cestujeme!
❤