Piecky – soutěska Slovenského Ráje

Je Slovenský ráj opravdu rájem? To jsme se rozhodli prozkoumat. Netroškařili jsme s vybrali si soutěsku s nejdelším vodopádem(13m).

Nejkrásnější příroda na Slovensku je prý ve Slovenském ráji a mnoho lidí nám radilo, ať se tam určitě jedeme podívat. A tak jsme jeli. Předem jsme se rozhodli, že pojedeme do vesničky Píla(kousek od Hrabušic), kde přespíme a ráno si půjdeme projít soutěsku Piecky. Soutěsek je tam hned několik, ale my si vybrali tu se dvěmi vodopády a několika žebříky.

Do Píly přijízdíme kolem 17 hodiny a parkujeme na placeném parkovišti, kde je ještě plno aut, ale už žádný vrátný, který by vybíral parkovné. Studujeme mapu okolí a připsané informace. Zjišťujeme, že do Slovenského ráje se platí vstup 1,5 éček na osobu a doporučují si připlatit úrazové pojištění za 20 centů za osobu na výjezd horské služby. Po procházce vesničkou, kde jsou krásné dřevěné domky si dáme večeři a vegetíme ve Vítkovi. Plánujeme, že ráno vyjdeme brzy. Ještě předtím
než přijde vrátný a my tak nebudeme muset nic platit.

Budíček nás vyruší ze spánku v 7:00, ale nějak nám trvá obvyklá ranní rutina. Mezitím než se vyprdelíme přijíždí postarší pár, zřejmě Češi dle značky a vyráží do soutěsky. Už jsme skoro oblečení a pobalení, když přijíždí vrátný a začíná vybírat vstupné a parkovné od nově přijíždějících aut. Ajajaj to jsme asi prošvihli. Chodí okolo a pokukuje po našem autě. My se přeci jen rozhodneme jít rovnou do soutěsky. Ti před námi taky přece nic neplatili. Hned jak vyrazíme, tak za námi vrátný křičí „haló, haló, vy jste neplatili“. A tak Michal jde k němu a říká, že tu ještě nikdo nebyl, když jsme přijeli, ale nakonec mu platí 5,40 (dva vstupy, dvě pojištění a parkovné).

Vyrážíme do soutěsky po chodníku z kamení, kamínků a středem protékající říčkou. Občas přeskakujeme ze strany na stranu, protože to jinak nejde. Přes říčku občas přecházíme i pohodlněji a to přes dřevěné lávky. Všechno je tady krásně zelené a obloha je jasná. Proto byla v noci taková zima. Bylo jasno a pod nulou. Topení se nám tady na Slovensku fakt hodí. Vše tu voní přírodou a vodou. Svítí krásně sluníčko, což si po propršených předešlých dnech užíváme. Ptáčci prozpěvují a cvrdlikají. Kolem je spousta mechu, který spolu se stromy a rostlinami barví přírodu do krásné zelené. Jde se pohodlně, zatím nic náročného. Občas přeskočíme potok či kámen a jdeme dál. Už v tuhle chvíli vím, že je to
nejhezčí soutěska a příroda, kde jsme na Slovensku doposud byli. Je to prostě ráj. Slovenský ráj! Cesta je dobře značená a my se držíme žluté, která nás dovádí k vodopádu, vedle kterého se tyčí železný žebřík zabudovaný do skály. Zdá se být celkem vysoký. Michal celou cestu točí záběry, které které zachycují místní přírodní krásy. Je slunečno a věřím, že záběry budou super. U vodopádu se společně vyfotíme a pak vyrážíme na žebřík. Já první svižným tempem a Michal mě následuje. Z poslední příčky přelezu na skálu na vrchu a je to za mnou. Ani mi to nepřišlo tak vysoké.

Michal se na vrcholku porozhlédne a zas leze dolů, protože tam nechal foťák, který nás natáčel jak žebřík společně zdoláváme. Když je Michal znovu nahoře vyrážíme kupředu dál. Tentokrát nás čekají dřevěné lávky, které lehce stoupají mezi skalami vzhůru. Podél nich je i řetěz přichycený ke stěně na přidržení. A my tak zdoláváme další část soutěsky po několika takovýchto lávkách, podél kterých teče potok směrem k vodopádu. V cestě máme i pár menších skalek, které hravě zvládáme a docházíme k dalšímu žebříku. Již ze spodu vidíme, že na některých příčkách jsou rampouchy. Asi se to tam bude smekat. Lezu první a v půlce se zastavuji, přesně tam kde začíná výskyt rampouchů. Je to v místech, kde odstřikuje na žebřík voda a ten je namrzlý. Cítím, že se mi nohy začínají smekat a já jsem z toho lehce vystrašená. Volám
dolů na Michala, že to nedám, že se to mrtě smeká, že spadnu. Michal volá, že prostě musím opatrně nahoru a držet se pořádně rukama. Tak se chvilku rozmýšlím a nakonec lezu dál. Po zdolání usuzuji, že to nebylo tak děsné. Jdeme dál a pomalu vylézáme ze soutěsky a
procházíme cestou lesem do kopce, který určuje náš první záchytný bod. Barvy zde už nejsou tak zelené, spíš takové vybledlé a o kousek výš zeleň skoro není. Stromy jsou bez listí a mech zůstal podél potoka. Doposud nám to trvalo hodinu a čtyřicet minut.

Další část trasy už jdeme po vrcholcích kopců a v dalších záchytných bodech čekáme výhled na okolí. Ten se však nikde, kudy jsme šli nekonal. V jednu chvíli na kopci začíná lehce padat sníh, to už jsme ale u posledního bodu a teď už budeme pomalu scházet dolů až do vesničky k Vítkovi. Poslední část trasy nám trvá něco kolem 50 minut. Scházíme do vesničky a v nohách máme 14,5 km za čas 3:50. Ve Vítkovi na parkingu si ještě uděláme oběd a pak už Slovenský ráj opouštíme, i když víme, že je tam mnoho dalších tras a soutěsek, které bychom si rádi prošli. Ale počasí nám nepřeje, na odpoledne hlásí déšť a na další dny sníh a mínus až několik stupňů.

Takže Slovenský ráji těšíme se na příště!

Na náš trek ve Slovenském ráji se můžete podívat v tomto videjku.