Soutěska smrti aneb Rám Szakadék

Máme před sebou první dopoledne v Maďarsku. Konečně slunečné ráno, to bude super procházka. Myslíme si ráno ještě nic netušící a nadšení z hezkého dne. Čeká nás průchod soutěskou Rám, kde přelezeme nějaké žebříky a dáme si trek po Pilišských vršcích. Kdybychom věděli co nás čeká……

Prvním naším trekem v Maďarsku byla soutěska Rám. Auto jsme zaparkovali před místní jednotou u kostela odkud nás ukazatel navigoval směrem za vesnici k lesu. Asi kilometr po asfaltce a pak už po lesní cestě. Konečně nám svítilo sluníčko a vypadalo to na skvělý den. Už na lesní cestě jsme dost překračovali popadané stromy, ale to jsme tomu ještě nevěnovali pozornost. Asi byl vítr říkali jsme si…. Po dalším asi kilometru a půl jsme došli k výchozímu místu, kterým byla louka s lavičkami, posezením, altánkem a ohništi, které měli připravené uchycení i pro kotlíky.

Věděli jsme, že z tohoto bodu se máme vydat po zelené, první značka byla hezky viditelná, ale nezdálo se nám, že by zrovna tam vedla cesta. Rozhodli jsme se uposlechnout značení a vydali jsme se po něm. Chvíli do kopce přes kořeny stromů než narážíme na další značku, jenže byla červená. Zelená nikde. Vracíme se a vydáváme se dolem kolem potoka. Jdeme kus potokem, ale i tady to vypadá, že žádná cesta tudy nevede. Ani po deseti minutách nenacházíme zelenou. Škrabeme se do kopce, kde to vypadá, že by mohla být cesta. Vážně to tak ze zdola jen vypadalo, cesta nikde. Po dalších 5 minutách se otáčíme, že tohle fakt nemá cenu. Možná už tohle bylo znamení, že to máme zabalit a nikam nechodit. Jenže, to jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Vracíme se vrchem a Michal vidí vyšlapanou cestičku dolů z kopce, kde z dálky vidí nějaké značení. Cestu jsme předtím od potoka nemohli vidět. Jdeme tam a tam už je krásně označená zelená. Následujeme ji. Místy prokukují zbytky sněhu. Přelezeme přes pár stromů a přejdeme řeku až se dostáváme ke vstupu do soutěsky. Jdeme směle dál.

Z počátku je údolí širší, postupně se však zužuje. Stezka vede potokem a my ho tak přeskakujeme ze strany na stranu, z kamene na kámen, ze spadaného stromu na jiný spadaný strom, z klády na kládu, ze strany na stranu. Tak jak uznáme za vhodné, jen abychom si neponořili boty
do vody. Sice máme kvalitní kožené botky, ale ty by se ponořili zcela. Sněhu přibývá a už od začátku to není úplně easy. Kolem nás jsou všude skály a slunce, které svítí na jasně modré obloze k nám moc neproniká. Pokračujeme dál, už teď je otravně přelézat překážky v cestě, prodírat

se větvemi stromů, jen abychom postoupili. Jsem z toho zpruzelá a nebaví mě to. Je to makačka. Jenže sněhu přibývá společně s vyvrácenými stromy a vodou v potoce. Pořádně musím rozmýšlet, kam dát nohu, abych se nesklouzla do vody, nespadla ze stromu nebo nezapadla do sněhu. Je ten kámen pevný? Udrží mě ta větev? Není ta kláda moc kluzká? Neproboří se ten sníh? Tyto a další otázky mi prolétají hlavou a nahlodávají mojí mysl. Já takový nemehlo. Tady se mi určitě něco stane…..A nohy se mi smekají a zabořují, protože cesta je v hrozném stavu. Sněhu už je všude opravdu dost a já se do něj často zabořím až po lýtka. Přituhuje, cesta se každým krokem zhoršuje, ale není cesty zpět. To vím, protože už musíme být za půlkou a vracet se zpět, tím co už jsme prošli by taky nebylo snadné. Navíc vím, že cesta soutěskou má být jen kilometr, tak každou chvílí musíme být na konci.

Michal chodí přede mnou a často na mě vepředu čeká. Celou dobu v ruce nese foťák na stabilizaci a já tak mám strach, aby se někde nerozmázl. Když to jde, točí záběry do videa. Vidím, že to občas dává zabrat i jemu. Ale největší strach má určitě o mě, jak ho tak znám. Vidí na mě, jak jsem z toho vyřízená a navíc každou chvilku upísknu nebo heknu, když se leknu, jak se mi smekne noha apod. Jednou výrazněji zakřičím a to když kousek za mnou upadne z vrchu skály kus sněhu s bahnem. To už jsem totálně vyplašená a myslím jen na to, jak nás to tam zavalí. Po stěnách tečou čůrky vody z vrchu, jak sluneční paprsky rozpouští sníh. Občas padají kousky sněhu z vrchu.


„Konečně žebříky“ volá na mě Michal…asi aby mě povzbudil. Ještě to tak! K žebříku procházím kolem pomníčku muže, který tu zahynul. Tato informace mi teď vážně moc nepomáhá…. Lezu na žebřík, který je z nerezu a má kulaté příčky, určitě se to bude smekat. „Pozor smeká se to, je to namrzlý“ informuje mě Michal, který už ho zdolal. Paráda, jak jinak že!?! Lezu pomalu, ruce si špiním bahnem, které je nanesené na příčkách, ale to je to nejmenší. Studí to a smeká se to jako sviň. Achjo, já se rozsekám.
Vylezu a pokračujeme dál. Už to prostě musí být kousek. Zdoláváme další stromy, přeskakujeme řeku, vylézáme po menších skalkách a boříme dál nohy do bahna a sněhu, v touze už to mít za sebou. V zatáčce je do skály upevněna nerezová tyč, která má sloužit jako zábradlí a občas to opravdu pomůže. Po chvíli se dostáváme k dalšímu žebříku, přes který kousek teče voda. No, nemohlo by být líp. Už mám pocit, že ta soutěska nemá konec. Když vidím, že se k němu už blížíme.
Ještě kousek přes potok, klády, bahno a jsme tam.

Vylezu na dřevěný mostek a vím, že už to máme za sebou. Zhluboka si oddechuju. Výrazně se mi ulevuje a opět volně dýchám. Jako bych předtím celou dobu zadržovala dech. Vážně masakr. Michal říká, že bez sněhu a napadaných stromů by to mohla být hezká procházka, ale mě se tomu snad ani nechce věřit. Možná to v tomhle článku ani neumím tak popsat, abych pro vás navodila tu atmosféru. Měla jsem fakt nahnáno a chvílemi i na krajíčku. Michal přiznává, že to byl masakr a že i on si párkrát nabil. Ale naštěstí se nám nic vážného nestalo. Celou tuhle trasu jsme měli jít tak hodinku půl a my jí vzhledem k podmínkám šli něco kolem třech hodin a třiceti minut. Vyjdeme pár zasněžených schodů nad soutěsku, na takovou planinu s posezením a vydáváme se po žluté dolů do vesnice. Dál po vrcholcích na delší trek, jak jsme plánovali se radši nevydáváme. Sněhu je tu fakt dost, stále se nám do něj nohy boří, ale teď už z toho nemám strach. Tady vím, že pod tím sněhem je pevná cesta, která nás vede dolů. Dokonce už začínám mít fajn náladu a jsem konečně uvolněná. Navíc začínám mít radost z toho sněhu, který je všude kolem nás a tak si děláme společnou fotku na památku.

Po cestě zpět si povídáme a Michal přiznává, že měl strach a to hlavně o mě. Prý si i myslel, že si tam někde sednu s tím, že už dál prostě nejdu. Přiznávám mu, že jsem takový pocit měla, ale že jsem věděla, že musím dál……pryč ze soutěsky. Přicházíme z boční cesty tam, kde jsme vcházeli do soutěsky a co nevidíme. Je tam páska před vstupem do soutěsky s Maďarským varováním, že soutěska není bezpečná a že je tam zákaz vstupu. To snad není možný! Proč tam ten nápis nebyl už ráno, když jsme tam šli?! Rozvěsili to prostě až potom.

 

 

Když už scházíme po cestě k vesnici, kde po sněhu není ani památky, potkáváme rodinu (rodiče a dvě malé holčičky). Z dálky už se na nás usmívají a paní se nás v maďarštině ptá na něco ohledně soutěsky. V angličtině jí vysvětlujeme, že nerozumíme. Lámanou angličtinou se nás ptá, jak je v soutěsce. Říkáme, že je to nebezpečné a náročné obzvlášť pro děti. Načež se paní ptá jestli jsme jí prošli, tak jí odvětíme, že sice ano, ale že nám to trvalo strašně dlouho a že tam jsou všude stromy přes cestu a sníh. S manželem se na sebe podívají a domlouvají se zřejmě, že to prubnou. Rozloučíme se a oni vyráží k soutěsce. Jenže oni mají tu výhodu, že umí maďarsky a varování, která tam už teď jsou si přečtou. A budou tak chytří nepůjdou tam.

Některé záběry ze soutěsky Rám můžete vidět ve videu pod článkem.

 

 

Duben 23, 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.