Kostel WANG
Mezi Vánočními svátky jsme měli tři dny volna a tak jsme se rozhodli, že někam vyrazíme. Zvolili jsme výlet za hranice na polskou stranu Krkonoš, kterou máme celkem blízko. Přibližně 100 km, což je blíž než do Prahy. Napakovali jsme našeho Vítka potřebnými věcmi. Zabalili věc pro Kess a vzali si teplé oblečení, protože jsme věděli, že nás tam čeká sníh. A totálně natěšení jsme v pátek hned po práci vyrazili.
Po cestě jsme zastavili na Vítkovo krmení (natankovali jsme plnou) a pro sebe jsme vyměnili nějaký kačky na polský zlotý.
Jinak byla cesta pohodová a ubíhala rychle. A já si užívala výhledy z okénka tak, jako na naší cestě Evropou. Úplně jsem zapomněla, jak mi chybí, jen tak jet autem a pozorovat okolí, kterým právě projíždíme.
Na sníh jsme narazili až v Janských lázních, kde už krajina byla celá pod bílou přikrývkou.
První noc jsme nedojeli přímo ke kostelu. Našli jsme si pohodový spací spot u pole několik kilometrů před našim plánovaným cílem.
Na spaní ve Vítkovi jsme se moc těšili, protože ta postel, kterou nám tam Michal udělal, je k nezaplacení – je táááák pohodlná! 🙂
Jenže první noc byla naprostá pohroma.
Zjistili jsme, tedy večer jsme se zatím jen domnívali, že se nám v autě zabydlela myška. Celou noc jsme slyšeli křoupání a šustění a tak jsme se moc nevyspali. To se nedá říct o naší Kessince, která chrněla jak zabitá a bylo jí naprosto ukradený, že přímo pod ní má myš soukroumou párty 😀
Až ráno jsme se přesvědčili o tom, že naše domněnky byly správné. Našli jsme totiž myší ložnici, kterou si u nás ve Vítkovi už nějaký čas budovala. A tak začala naše válka s myšákem.
Po zničení myšího domečku, jsme se nasnídali a pak vyrazili směr lázeňské město Karpacz, kde se nacházel náš bod zájmu – kostel Wang.
Do města jsme přijeli z vrchu a po chvíli jsme už vídali ukazatele na kostel. Míjeli jsme několik parkovišť, ale všechna byla placená. Proto jsme to tam dvakrát projeli a hledali nějaký free parking.
To tam bylo pouze jedno u hlavní silnice a navíc jen pro pár aut – bylo tam narváno, jak jinak. A protože bylo dost sněhu a námraza, nechtělo se nám zajíždět někam, odkud bychom už nemuseli vyjet, rozhodli jsme se pro tentokrát si parkovné zaplatit. Výjimečně 😀
Zajeli jsme na velké parkoviště kousek nad hlavní silnicí a zaplatili jsme 4éčka za celodenní parkování. Což v porovnáním s tím, že za dvě hodiny chtěli 2 eura, nebylo tak špatné.
Teple jsme se oblékli a vyrazili jsme pěšky ke kostelu.
Z parkoviště nás ukazatel vedl rovnou do lesa. A to nám naprosto vyhovovalo. Celý les, stejně jako celé okolí, byl pod sněhem. Bílá deka pokryla naprosto všechno. Vypadalo to fantasticky a my si zasněženou přírodu užívali.
My totiž v Pardubicích moc sněhu nemíváme a tak jsme si užívali té sněhové pokrývky tady. Obzvláště naše Kess, která má ráda sníh, byla ve svém živlu.
Ke kostelu jsme přišli lesem z vrchu a hned se nám na něj naskytl skvělý výhled. Udělali jsme si pár fotek a po udržované cestě sešli níže na hlavní cestu, ze které jsme prošli otevřenou bránou do areálu kostela.
Pohyb po areálu je zadarmo. Platí se pouze vstupné do kostela….. a to nás tolik nezajímalo. Chodili jsme tedy kolem něj a okukovali ho z venčí.
Tento dřevěný kostel stál původně v norské rybářské vesnici Vang (oblast Valdres), podle které dostal jméno.
Roku 1841 se její obyvatelé rozhodli, že si postaví větší zděný kostel. Aby získali peníze na novostavbu, rozhodli se starý kostel prodat jako dřevo na otop.
Shodou okolností se na dražbě objevil norský malíř Johan Christian Dahl, profesor Akademie výtvarných umění v Drážďanech. Chtěl zabránit likvidaci kostela. Pro přestěhování získal podporu pruského krále Fridricha Viléma IV. a díky tomu byla rozebraná stavba převezena do Královského muzea v Berlíně.
A pak na jaře 1842 byly části kostela na vorech přepravovány do Legnice a odtud již na vozech přes město Jelenia Góra do obce Karpacz Górny.
Kde stojí dodones.
A netrvalo to dlouho a stal se cílem turistů.
V současnosti jej každoročně navštíví více než dvě stě tisíc turistů.
Podobných kostelů jsme viděli několik v Norsku. Toto byl však první vikingský kostel, který jsme navštívili kousek od naší domoviny.
Když jsme se pokochali pohledy na kostel, šli jsme si projít „příjezdovou“ cestu směrem dolů k hlavní silnici.
Tuto cestu lemují obchůdky a stánky se suvenýry. Také je tu velké množství restaurací a hospod, kde si můžete dát něco dobrého na zub.
Cestou dolů jsme si dali dali grilovaný sýr se žuravinou – což je po jejich marmeláda. Za jeden jsme platili 2zlotý. A věřte nebo ne, kombinace sýru s marmeládou byla dokonalá a my si pochutnali. Ale byla to jen taková malá jednohubka.
Po cestě zpátky ulicí nahoru, jsme se zastavili v místní hospůdce na oběd.
Já jsem si objednala tradiční polské jídlo jménem Bigoš. Což je jídlo ze zelí a masa, případně klobásy. A Michal vsadil na jistotu a dal si gulášovku. Oba jsme si pochutnali. Poseděli jsme venku a nadlábli se. Zatímco Kessinka slintala a škemrala o svůj příděl.
A aby nepřišla úplně zkrátka, tak jsme jí dali kousek chlebíku namočeného v sosíku. Svůj oběd dostala až ve Vítkovi.
No a po obědě jsme se vrátili stejnou cestou přes zasněžený les na parkoviště, kde jsme vyzvedli našeho Vítka a vydali se dál na cesty.
Kdyby nebyla taková zima, určitě bychom si dali i nějaký trek v okolních lesích polských Krkonoš. Ale kosa byla a tak jsme trekování po polské přírodě odložili na jindy.
Máme to tam přeci jen co by kamenem dohodil 🙂
