Pánská jízda u moře v Polsku

Tento článek bude trochu netradiční…. Napsal ho pro vás Michal formou deníčku z cest.
Vydal se s naším tříletým Máťou obytňákem na týden do Polska. Jen oni sami dva. Spolu. Táta a syn.
Chtěli jsme tuto jejich společnou pánskou jízdu zaznamenat a tohle je výsledek.

PÁNSKÁ JÍZDA V POLSKU

Odjezd

Je neděle a já už vlastně od soboty od večera balím. Markéta jela s Máťou na víkend s ostatníma maminama a dětma na chatu (více si můžete počíst tady: ubytování s dětmi na farmě) a tak já zůstal doma a hlídám Miri s neštovicema. Ale to vůbec nevadí, všechno si to vynahradím příští týden. Markéta měla vzít na týden pryč i Máťu i Miri, no prostě obě děti a mě měla začít dovolená. Jasně, chodil bych do práce, takže je to prd dovolená, ale chápejte, bez dětí a ženy týden doma sám. No, kdo se moc těší..

Samozřejmě chvíli před odjezdem u Miri propukly neštovice, které chytla od bráchy co je měl týden nazpět. A najednou bylo vše jinak, Slovensko s dětma se ruší a všichni budou doma, navíc Máťa měl zůstat celej tejden doma, protože ve školce byl už odhlášen a jelikož se blíží konec roku a proběhla jakási účetní uzavírka, tak Máťa do školky prostě na týden nesmí, když už byl odhlášen. Oka, nesmysl, ale co naděláme. Asi den po této informaci mi hlavou bleskl skvělý nápad 😀 Co si takhle vzít jednu z posledních dovolených a vyrazit s Máťou někam sám, třeba do Polska k moři, když o tom tak furt básní.

No, takže se vraťme k tomu, že je neděle. Čas oběda, Miri spí a já čekám až někdy odpoledne přijede Máťa domů, abych ho mohl převzít a vyrazit. K Baltu je to od nás nějakých 6:37 jízdy. Podle navigace teda, jenže navigace neví, že máme obytňáka dědečka, který když jede stovkou, tak je rád, že je rád. S jednou čůrpauzou a rychlým Mekáčem jsme to zvládli za bezmála 8 hodin. Příjezd je v 1 ráno a já jsem rád, že můžu zalehnout. Každopádně 8 hodin v autě se rovná asi tisícům otázek, kdy už tam budem, kde je to Polsko a já chci jet zpátky domů za maminkou.  Máťa mi byl předán s tím, že mi asi brzo usne v autě, protože moc nespal. To brzo bylo po tisícém meltdownu ve 22:38 😀 

Byl totálně přetaženej a střídalo se u něj nadšení z toho, že jedeme k moři, když si to teda nechal vysvětlit, s touhou jet domů za maminkou, že vlastně do Polska nechce. Tyto intervaly chodily po cca pěti minutách ticha, když už jsem si říkal, že je klid a že jsme si to konečně vysvětlili. Opak byl pravdou.

V jednu hodinu jsme tedy dojeli na místo, které jsem si předem vytipoval na mapách. Na to že není sezóna je tu teda dost karavanů, ale k moři to máme 380 metrů, takže TOP. Navíc tu jsou TOI toiky a zastřešené sezení. Maťu jsem ze sedačky úspěšně přendal do postele, ani pohádku nechtěl přečíst. To jsem byl teda rád a tak jsem sebou praštil vedle něj do postele a po chvíli hučení v hlavě jsem konečně usnul.

Den 1.
8:30 a my vstáváme. Nemůžu uvěřit svejm očím, na to jakej je okolo rachot, tak jsme si docela pospali. Ale vzhledem k tomu, že cesta byla náročná a pro Máťu dvojnásob to dávalo smysl. 

Slunce už docela svítilo, venku příjených 19 stupňů a lehkej větříček. Po rychlé snídani jsme sbalili nějaké dinosaury, vlastně asi všech 100 co si sebou Máťa v obytce vozí, slunečník a další důležité věci a vydali jsme se na pláž. Cesta netrvala moc dlouho, na druhou stranu je to necelých 400 metrů, ale Máťa se každou chvilkou chtěl zastavit a nechat se vyfoti s lopatkou a pak že vyfotí tátu. Asi deformace, má to okoukané. 

Pláž, konečně jsme ,,zase,, tady. Musíme se ale vydat doleva, protože napravo jsou naháčové. Mě by to teda nevadilo, Máťovi asi taky ne, ale nechtěl jsem pořád dokola Máťovi vysvětlovat, že bobr se tomu jen říká, že to s tím zvířátkem nemá nic společného a že i když je to až na břichu, pořád to jsou prsa.

Nešli jsme daleko a už po pár metrech rozbíjíme tábor. Slunečník, deku a všechny věci do stínu. Hurá moře a ještě oblečený se běžíme podívat, jak je na tom voda a smočit si aspoň nohy. No… Ve vodě nikdo a voda ledová, co si budem, ale je to Balt a bylo cca 9:30. Máťa se ale radoval a běhal po kraji moře a utíkal před vlnama. Za tu dětskou radost tohle všechno úsilí stojí. A dost svlíkačka, do plavek a jdem stavět dinosauří hráz, dinosauří hrad, dinosauří svět, park atd.. Namažu Máťu opalovákem a pak i sebe. Respektive zjišťuji, že je to problém a že na záda si nedostanu. Ještě že tady mám Máťu. Máťa poslušně přišel a mazal, i když se mu moc nechtělo. Byl s tím hotovej celkem rychle, ale pocitově mi to přišlo, že to mám všude. (Neměl, ale to jsem zjistil až druhý den ráno.)  Chvíli jsme se cákali, jen po kolena teda, protože voda byla fakt ledová a chvíli zase stavěli. 

Už bylo něco kolem oběda a Máťu sváča neuspokojila, že jdeme do karavanu na oběd. No a v tu chvíli to začlo, zimnice, že ani dva ručníky nepomohly, což jsem nechápal, když loni jsme ho z vody tahali a vůbec nechtěl. Následovalo několik nekomfortních minut přemlouvání a chlácholení, kdy Máťa už do vody za žádnou cenu nechtěl a tak jsme šli celý od písku zpět do karavanu. On ten písek se krásně lepí na tu namazanou kůži. V autě jsme hlad spláchli jednou čínskou (ano, pro děti ideál) a už jsme na Máťovi viděl, že potřebuje spát. Dali jsme ještě jednu rychlou deskovku a spát. Po hodině blbnutí konečně usnul, já mezitím už asi čtyřikrát. Ok pohoda, jenže na hodinkách bylo půl třetí a vy všichni s dětma víte co se stane, když si dá dítě o půl třetí odpoledního napíka. Čekalo mě dlooouhé odpoledne a ještě delší večer.

Když se Máťa probudil, dostal slíbení cucátko a svět byl hned veselejší. Plán byl, že si budem chvíli kreslit a vyrazíme na kola. Je tu krásná stezka a vede až do Kolobřehu. Tam nakoupíme v supermarketu jídlo, dáme někde véču a pojedeme zpět. Tak jsme se teda pobalili a vyrazili. Jen pro info, Máťa se naučil na kole terve nedávno, jde mu to skvěle, ale samozřejmě rezervy tu jsou.

Stezka je docela vytížená a co chvíli vás předjíždí tlupa cyklistů nebo nějakou míjíte. Přiznám se, že to bylo chvílema o nervy a že slovo „na kraj“ jsem za Máťou křičel asi tisíckrát. Máťa pohodář si šlapal a něco si broukal, občas ho něco zaujalo a hup už byl na druhé straně stezky. Ok, nervy nervy nervy, těch 7 km co jsme měli jet tam mi najednou přišlo nekonečných. Zabrouzdal jsem na mapách a našel jeden menší obchůdek blíž. Bingo, jedem tam. Dohromady to pak bude 10,5 km. Na Máťu úctyhodná vzdálenost. No jenže ono to tak úplně bingo nebylo. Obchůdek byl malej a narvanej lidma, jenže já Máťovi slíbil nanuka a potřebovali jsme něco do auta. Nákup proběhl rychle, ale mezi tím z autobusu vyskákalo tisíc mláďat ve stejnobarevných kloboučkách a všichni se hnali pro nanuka. No umíte si to představit, dneska mě prostě chtěl někdo na ty nervy otestovat. Nakonec se vše zvládlo v klidu a už stojíme venku ve stínu a lížeme nanuka. Nanuka, který Máťovi po pár olíznutích z půlky padá na zem. Naštěstí nebyl naštvanej a ani nebrečel, ale chtěl si dát k večeři pizzu.

Ok, dneska mám narozky a pizzu bych si taky dal. Na mapě jsem našel že o dvě ulice vedle je nějaká turistická třída plná obchůdků a restaurací. Super už před jednou stojíme a maj i pizzu, Máťo jakou si dáš? „Já ale nechci pizzu“ od něj zaznělo. V tu chvíli už jsem se musel hodně držet. Oka, pizza nebude, jedem zpět do karvanu a uděláme si domácí burgery (rozuměj – plátek levnýho masa, za který by se nemuseli stydět ani v nádražním bistru ). Ok jedeme zpět.

Cesta proběhla více méně podobně jako cesta tam. Já byl rád, že jsme zpět a říkal jsem si, že na kola už nikam radši nepojedem. 

Udělal jsem burgra chuďase, protože samozřejmě že v autě skoro nic nebylo, najedli jsme se a že ještě půjdeme na pláž. Spát se Máťovi samozřejmě nechtělo a bylo teprve půl osmé. Vzali jsme lítající talíř a vyrazili. Nebral jsem s sebou nic než jen talíř a vodu na pití, jdem si prostě jen házet. Ha ha..

Házení vydrželo asi tak deset minut, kdy jsme házeli talíř před sebe a závodili kdo u něj bude jako první. Po chvíli už byl Máťa víc a víc ve vodě, až byl celej mokrej. Na to, že se mu tam za plného sluníčka nechtělo… nechápu. Ale já nemám s sebou žádné věci na převlečení a ani ručník, těch 400m do auta lesem ve stínu bude krušnejch. Ještě jsme do talíře chytili malinkatou rybičku a chvíli jí pozorovali, pustili ji pak zpět a jdeme domů. No, první dva kroky v lese a už to začlo. „Tatínku mě je zima“…nějak jsme to teda přeběhli. Hned v karavanu převlíkám vyklepané dítě do suchého a do ručníku. Jdu věšet věci ven, když najednou dítě vypadne (dělal blbosti) ze schůdků ven, sedře si nohu a řve. Tady už to na konci dne moc nevydržím a trošku křičím…

Hrajeme deskovky a Máťa vyhrává, nenechávám ho, nepodvádí, taky se snažím vyhrát, ale on mě prostě furt poráží. Mezi tím nám zavolá máma videohovorem, což na příště zakazuju a Máťa opět začíná bejt lítostivej a že chce maminku. Už je ale hodně hodin, dáme poslední hru, pohádku a spát. Poslední hra se mi povedla a poslední šestkou spouštím závěrečné peklo, kdy Máťa chtěl opět vyhrát, ale nevyhrál. Ok, je opravdu načase jít spát. Pohádka o třech prasátkách to zachránila, i přestože na jejímž konci Máťa opět prohlásil „ještě jednu“…. jenže tohle už známe, ještě jednu opakuje pořád, že by se mohlo číst do nekonečna. Zaklapnuto a jdeme spát. Je 21:50 a Máťa spí. 

Napíšu ještě jeden mejl, dám si cucátko a jdu spát.

Den 2.
Vstávačka v 8:30… Zase, no to bych si nechal líbit. Sice je to vykoupeno pozdním usínáním, ale což o to, tady to nevadí, říkal jsem přeci, že ten čas tu nebudu řešit, je to přece dovolená. K snídani dělám vejce a párek. Máťa samozřejmě uloupí aspoň půlku jednoho párku ještě studenýho, ale hlavně že je klid. Probíhá vydatná snídaně a já už přemýšlím, co udělám k obědu, který se tak kvapně blíží. Včera jsme moc nepokoupili, ale v plánu jsou párkové špagety na přání malého gurmána a na ty ještě něco potřebuju, plus taky něco na večeři no a prostě pokoupit ne?… Číhnul jsem do mapy, abych zjistil, že na druhou stranu od spotu, kde kempujeme je Polo market, čili něco, kde bych k obědu určitě nakoupil a je to jen dva a půl kiláku.

 S malým sebezapřením jsem Máťu ustrojil na kolo a psychicky se připravil. Na svém kole na plášti jsem našel trhlinku, ale kolo bylo pořád trvrdé, tak snad dojedu. Mezi tím tu od rána údržba seká a tak lámanou česko-polštinou se domlouváme ať popojedu, že tu týpek zatím poseká a pak se sem vrátím. Ok popojíždím a počítám s tím, že tenhle spot už bude zabraný až přijedem. (Naštěstí nebyl.) Vyrážíme. Oproti včerejšku je ještě celkem brzy, i když je skoro čas oběda. Naštěstí díky tomu není stezka tak frekventovaná a jede se fajn. Už jsem si teda zvyknul, že Máťu musím pořád korigovat, aby jel ke straně, jenže on si celou dobu jízdy brouká a prozpěvuje, takže kdo ví, jestli mě vůbec vnímá. Jsme tady, Máťa sesednul s kola, přitiskl se na výlohu, kouká dovnitř, olizuje ji… olizuje ji?.. Jako Máťo wtf, kde jsi tohle viděl.. Jdem nakoupit jídlo „a taky dobrotu tati“ dodáva samozřejmě Máťa, protože nějaké lákadlo taky muselo bejt. Když už zbejvalo dokoupit jen pár věcí tak přišlo od Máti, že se mu chce čůrat. Oukej co teď. Máťo budeš muset bejt velkej kluk. Vyběhni tudy ven a běž támhle ke stromu a tam se vyčůrej, pořádně se rozhlédni, protože na parkovišti jezděj auta. Já to zatím zaplatím a počkej na mě u kol, donesu nanuka. Máťa vystřelil. Vzal jsem posledních pár položek na fiktivním nákupním seznamu a vyrazil jsem platit k samoobslužkám, protože na jediné pokladně co jela, byla fronta až za druhý regál. Oukej, možná by to stejně bylo rychlejší, protože jak se asi řeknou Polsky rajčata a co to po mě vlastně chce. Oukej, platím, vše je v poho a letím ven za Máťou, který samozřejmě u kol nečeká. Naštěstí obdivuje opodál stánek se zeleninou, nebo možná tu slečnu, která tam prodávala, kdo ví. Teď už si spoko lízá vlastní nanuk a dneska mu ani půlka nepadá na zem, takže úspěch. Nasedáme a jedeme zpátky. 

Cesta zpět proběhla bez problémů a to už Máťa sedí u stolu a maluje si. Snad s sebou máme dostatek papírů, protože malování je teď celkem v kurzu. Dělám slíbené párkové špagety při kterých samozřejmě nechybí tisíc otázek, kdy už budou protože „já mám hlad“ a mám ho právě teď. Povedlo se, špagety slavěj úspěch, aj mě dost chutnaly. Pochválit se musím ne? Zahrajem ještě jednu hru želví skluzavky a jdeme spát po O. Uspávání chvilku trvá, z čehož mám strach, protože už je dost hodin. Nakonec se povedlo. Ale dilema, mám si dát kafe a něco napsat než zapomenu, co se včera dělo, nebo si mám taky schrupnout? Nakonec dávám kafe a sepisuju, co se včera dělo, protože bych to jinak zapomněl. 

Máťa se budí tak akorát včas. Chystám sváču na pláž, nějaký nakrájený jabko, křupky a hlavně pití. Dneska mazání nepodceňuji a mažeme se už v autě, Máťovi vysvětluju, jak mi namazat záda celý, ale jeho styl je opravdu zvláštní, jak kdyby ho to otravovalo nebo co. „A berem s sebou krokodýla táto, nafoukneš ho a já na něm budu jezdit.“ Ok, hlavně ať je klid. Balíme klasické nezbytnosti a dneska místo slunečníku bereme plážovej stan. Ten se tu opravdu hodí, protože na pláži dost fouká a když je dítěti zima, tak se vám hodí taky. Plážovej stan považuju za nutnou výbavu k Baltu. Jsme na pláži, klasicky cesta 400 metrů zabere chvíli, protože pořád vysypáváme z bot písek. Už z dálky vidím, že vlny jsou větší a že to na krokouše moc nevypadá. Naštěstí je s tím Máťa v pohodě. Voda je překvapivě teplá a tak se dost cákáme. Máťa v cajku, vůbec mu není zima. O pár vteřin později je Máťovi zima a jako vždy to chce rychlou akci. Sušíme se, balíme a mažeme do auta. V autě ohříváme zbytek špaget od oběda a hrajeme různé hry. Snad všechny, co tu máme a několikrát, do toho si kreslíme a pak zase hrajeme hry. Jdu číst pohádku Kráska a Netvor. Jako vždy při pohádce Máťa dělá kraviny a tak by mě zajímalo, co z té pohádky vlastně pochytil. 22:30 Máťa spí. Slejzám ještě dolů na cucátko a pár správ s Markétou a pak jdu taky chrnět.

Den 3.
8:15 vstávačka. Opět pohoda, to je super. Ale co dneska? Venku trošku zataženo, ale hlásej hicáky no. Trošku to chci zpestřit a tak trošku ošulím snídani, skončí to na klasickém jogurtu pro Máťu a tatranka pro mě. Pakuju auto a jedeme se projet do Kolobřehu, je tam hezkej maják, je to pěkný město, maj tam oceanarium… Tam snad chvíli vydržíme. Pakuju věci v autě na jízdu, aby nic nepadalo, loučím se se spotem, protože předpokládám, že až odpol dorazíme zpět, tak tu bude narváno a my budem muset stát někde blbě na kraji.

Jedem. Je to jen 13 minut jízdy na předem vytipované free parkoviště u fotbalového stadionu, je to sice trošku dál od mola, které chceme vidět, ale aspoň se projdeme. Je tu nějakých 200 míst a když přijíždíme, tak je parkoviště téměř prázdné. Máťovi oznamuji, že se půjdem podívat na rybičky a že tam maj i žraloka, já si iluze nedělám, ale jemu se rozzářily očička a ptá se jestli bude opravdovej. Akvárko je od parkoviště naštěstí kousek i když jsem si samozřejmě klasicky vyslechl jestli už tam budem nesčetněkrát. Dobré ale je, že je dnes od rána dobrá nálada a tak to tak nějak přecházím s úsměvem, je to přece prcek a hrozně se těší, doufám, že to aspoň bude stát za to.

Jsme tu. Vstup za mě a Máťu koukám odečet s přepočtem za nějakých 440.- nu což, jdeme dovnitř, prý tu jsou dvě patra.  Máťa hned u prvního akvárka nadšený, že vidí rejnoka, u dalšího je velká nafouklá ryba s ostnama a další má velký kraby. No a tak postupujem od akvárka k akvárku, kde se střídaj zajímavější rybky s těmi méně zajímavými, nebo aspoň pro nás amatéry. Je tu celé akvárko Klaunů očkatých, což děti samozřejmě milují z pohádky Hledá se Nemo. A pak.. Pak ten žralok. Vzhledem k tomu, že tato atrakce se nachází v domě, který vypadá na obytný a vedle je přidružený hotel, kavárna či cosi, akvárka tu nejsou nijak velká a to ani žraloci. Byly teda dva a naštěstí nevadilo, že nejsou veliký. Máťa z nich byl nadšenej. Jde se dál do patra dolů. Celou dobu nám k tomu hraje příjemná podmořská hudba, taková jako si pamatuju z reklam na VHS na dovolenou u moře nebo na tuňáka Rio mare. Chvílemi však do toho o patro výš probíhá asi rekonstrukce a někdo tomu příklepu dáva pěkně zabrat. Chudáci rybky. Mě to sralo po deseti minutách, jak to musí vadit jim. No nic…jak říkám, jdeme dolů, kde je už jen pár akvárek, prolítnem to a jsme venku. Máťa při odchodu od paní dostává vlaječku a mušličku. Je moc rád je na ní pyšnej, že jí hlavně musí ukázat mamince. To celé zvládáme za půl hoďky, akvárek tam je tak do dvaceti a když jsme vycházeli, tak byla venku už dlouhá fronta, neumím si představit, jak se tam ti lidi budou mačkat. 

Přecházíme přes silnici do parčíku s fontánou,co vypadá jako bílá pampeliška. Máti se ptám, jestli nechce mušličku schovat, aby jí neztratil, nebo a by mu nespadla. Prej néé, že si jí musí držet a že jí drží pevně. BUM.. Mušle na zemi.. Naštěstí vydržela a tak jsem si oddychl, že nemusím jít škemrat o novou.  Za ten den ještě stejně spadne několikrát.. Sedíme na lavičce a já koukám do mapy kudy půjdem. Jdeme tudy a jdeme se podívat na molo. „Hurá tam chc! A kdy už tam budem?“ Pěškos to naštěstí netrvalo dlouho a i když byl Máťa s tou vlaječkou trošku otravej, když s ní mával všude okolo a šmrdlal s ní po všem, co mu přišlo pod ruku, uteklo to. Dav houstne, blížíme se. „Mám hlad“ říká Máťa. Slibuju mu rybu s hranolkama. „Mňam já mám rád rybu s hranolkama“, super mám vyhráno myslím si. Jenže je tu i spoutu stánků se zmrzkou a už to začalo, že zmrzka a zmrzka. Zmrzka néé zmrzka až po obědě. Podíváme se na maják a půjdem najít něco, kde se najíme. Maják klasicky v rekonstrukci, takže všude okolo bylo lešení, nádherná podívaná… jdeme dál. 

Ok restaurace a maj tu i ryby, jdeme sem. Česky objednávám a když mi mlaďák něco vysvětluje přepínám do angličtiny. Prý že zaplatím až pozdějc, je to na váhu.  Dostali jsme číslo a šli si sednout a čekat. Čekat, čekat.. Docela to trvalo, ale hurá už nás volají. Okej, to že chci druhou porci dětskou asi týpek teda nepochopil a já platím 850.- za vě filety s hranolkama a jednu kolu. Doufám ,že to bude sakra dobrý 😀

Pouštím se do toho a ryba výborná, těstíčko výborný, všechno výborný. Koukám na Máťu a ten už tak nadšenej není, prej, že mu nechutná a že už rybu nechce. Ok, takhle ne, soukám to do něj pod tlakem a nakonec aspoň něco snědl. Zbytek balím s sebou a jdeme na molo.

Při cestě na molo je zde spoustu stánků a pouličních umělců. U jednoho, který dělá karikatury se zastavujeme a Máťa, že by chtěl taky nakreslit. Ok 50zl to jde, skočím si vybrat než dokreslí chlapečka a budeme mít hezkou vzpomínku. Jenže Máťo musíš to vydržet sedět v klidu. „Já to vydržím.“ Super, tak jsme se ještě 30 vteřin koukali, když se Máťa podíval víc doleva viděl už hotové malby. „Tatínku já se bojím, vypadaj děsivě jdeme pryč.“ Oka. Příběh o tom, jak Máťa skoro karikaturu dostal je u konce. Nevadí, jdeme na molo. Nejdeme na molo. Na molu jsou turnikety a před nimi kasa. Cože ono se za to platí, no tak to už se mi tam tolik nechce. Navíc u kasy a u samoobslužných automatů byla velká fronta a začlo docela vypražovat. Je to paradox, protože ještě před chvílí tu byl mrak a já seděl na laviččce a zahříval Máťu, protože mu byla zima. No nic, jdeme se projít dál a jak se dělá teplo, pojedem zpět a na pláž. Po cestě se stavíme v krámě pro nanuka a bude. Máťa souhlasil, čehož jsem využil a šli jsme k autu. Prošli jsme přes malej přístav a už jsme byli před autem na velice zaplněném parkovišti. Kdybychom dorazili teď, tak nemáme kde zaparkovat.

Jedeme. Po cestě jsme se stavili v krámě, kde jsme koupili vytouženého nanuka. Vtipné bylo, že mi Máťa od vedlejšího regálu nesl pivo 🙂 Roztomilé, ale já už jsem se tak nějak přistihl, že pivo vůbec nepiju. No nic jedeme na spot a na pláž, dneska vemem i krokouše. Přijíždíme zpět k „našemu“ spotu, kde je totálně natřískaný parkoviště a to poukazuje na to, jak to tam asi bude vypadat. Ale měli jsme štěstí, to naše místo, ze kterého jsme odjeli, zůstalo netknuté. Celej šťastnej jsem zaparkoval, popakoval věci a vyrazili jsme. V půlce cesty mi něco Máťa šeptá. Musíš víc nahlas. „Tati kadit.“ Oka, jsem total ověšenej věcma a před chvílí jsme byli v autě. „Tati kadit a hned“. Tady vás ušetřím detailů, jak někde v lese při cestě na pláž odpočívá Máťův poklad.

Na pláži celkem dost lidí, ale furt je tu spoustu prostoru na to mít soukromí a prostor na hraní s míčem. Tentokrát jsme totiž nechali kbelík s dino v autě a vzali jsme jen míč a krokouše. Postavit stan a šup do vody, teda nejdřív ještě namazat. V krámě jsem koupil stříkací opalovák v naději, že se bude lépe Máťovi roztírat na mých zádech. Hmm… never mind. Ty jeho ruce celý od písku byly fakt příjemný. Koupačka byla celkem rychlá, když Máťa dvakrát spadl z krokouše, tak už nechtěl. A když pak i několikrát zakopl a hned ho spláchla vlnka, bylo jasno. Já jsem se šel ještě pořádně mejt od písku a už jsme mazali do auta, Máťa dneska po O nespal, takže spát v šest.

V Autě rychlá véča, nic se neprotahovalo, vyškemral si ale ode mě dvě deskovky, ale v 18″40 už chrní. Což ale znamená, že určitě nebude ráno vstávat v osum. No nic, tradiční večerní cucátko a jdu taky.

Den 4.
Budíček v 5:47. To už je méně příjemné, tady se to brzké usínání nevyplácí. Na druhou stranu Máťa ještě večer kolem deváté vystrčil ven hlavu a prej „tatínku, já už jsem se vyspal.“ Naštěstí jsem si k němu lehnul a pokračovali jsme ve spaní až do ranních 5:47. To už jsem věděl, že není ideální start dne. Ale co. Z domu jsem na tohle zvyklej. Dělám snídani a plánuji, co budeme dělat. Má být nejteplejší den, ale celý ho na pláži strávit nechci. Nacházím hezkou lávku u pláže cca 2 km od nás. Super, Máťa vezme kolo, já poběžím a vezmeme to lesem, malým terénem, ale ve stínu. 

„Tati, já mám rád terén.“ No nevim. Ukázalo se, že maximálně na obrázkách 😀

Namažeme se a vyrážíme. Zapakoval jsem i nějakou sváču, protože kdo ví, jak dlouho to bude trvat. No s baťohem se moc dobře nevybíhalo, ale snad Máťa nebude šlapat jak ďábel.

Nešlapal. Upřímě, byl jsem rád, když vůbec šlapal. Terén nebyl optimální. Všude samý kořen, mírné kopečky, šišky a písek. Máťa spíš kňoural než šlapal, protože jsem ho musel pořád popostrkovat a tlačit, aby v těch písečných místech nezastavil a nespadl z kola. Po ještě asi kilometru už se to nedalo a tak Máťu sundávám z kola, ať jde radši po svejch a já kolo ponesu, super procházka. Sundáváme i chrániče. Za dalších 500 metrů je stezka, která už je vybetonovaná, posazuju Máťu na kolo, ale chrániče už nedáváme. Naštěstí dobrý. Přijeli jsme na odpočinkové místo před stezkou, dávám Máťovi banán na posilněnou, zamykám kolo a jdeme. Sluníčko už pěkně pálilo a tahle stezka byla přímo na slunci bez jakéhokoliv stínu… jako na výhni. Bylo to utrpení, Máťa se šoural, ale aspoň mě nemrzelo, že celá stezka má tak 200 metrů, což jsem si předem nepřečetl. Ok, je hic, půjdem dolů a i když nemáme věci na koupačku, svlažíme se v moři. Našli jsme vstup na pláž, v těchto místech je to vše oplocené. Konečně jsme došli na pláž. Když Máťa přišel s tím, že chce čůrat. Jenže tady nebylo kde, jak byla clá pláž oplocená, museli jsme zase zpátky nahoru do lesíka. Nervíky už mi pracovali a tak odvolávám koupačku, že jedem domů, resp do karavanu, uděláme tortilku, dáme dvacijáška a půjdem na tu naší pláž. 

Máťa souhlasil. Zpátky už jsme to nebrali lesem ale po stezce, což bylo super, až na to, že Máťovi na kole upadla šlapka tak kilák od místa, kde parkujeme. Klíč jsem s sebou neměl a tak jsem jí tam jen tak našrouboval s tím, že to snad musí vydržet. Naštěstí vydrželo.

 Přijeli jsme k autu, kde vevnitř bylo i s otevřenými okny 30 stupňů. Jde se vařit, zeleninka nakrájená, tortilka nachystaná teď maso. Maso.. wtf.. Maso (respektive kuřecí obalovanej řízek), které jsem koupil dva dny zpět bylo smradlavé. Obě balení.. Oka, dnešek je prostě na hovno. Improvizuju a dělám gnocci se zeleninovou omáčkou, která nakonec slaví úspěch, nebo alespoň u mě. Dáváme ještě jednu hru a jdem si dát dvacijáška. V alkovně je stupňů tak tisíc a ani otevřená okna nepomáhají. Usínáme. Já se po deseti minutách probouzím, protože parkoviště je natřískané a je tu tak bambilión lidí, protože někdo pořád přijíždí a odjíždí. Takže prostě ležím a existuju.

 Máťa vstává asi tak po hodince. Balíme a za toho největšího žáru valíme na pláž, která je opět solidně zaplněná, ale i tak máme pořád dost místa na stan, na dinosauří hrad, krokodýla a ještě můžeme okolo běhat a stříkat po sobě pistolí. Což se taky dělo. Voda byla super osvěžující, Máťa však má nějaký blok a úplně se mu tam nechce. Přemluvil jsem ho alespoň na krokodýla a tak asi hodinu v kuse ho vozím na krokoušovi a já se při tom cákám. Samozřejmě ve chvílích, kdy se nedívá, protože kdyby mě viděl, že ho nedržím, to by bylo řevu. Odpoledne hezky ubíhá a my už se vracíme zpět, aby všechno časově vyšlo a nic jsme nepřetáhli. Po cestě do auta opět čůrat, klasika, jenže „já chci i kadit.“ Oka, to už je horší, ale naštěstí nalejzáme místečko rychle, protože do auta by to prý nestihl. 

V autě dojídáme k večeři zbytky od oběda a hrajeme hry. Hrajeme pořád dokola ty samé hry. Želví skluzavku, stonožku a závody. Do toho se Máťu snažím umýt v Mirinčině koupacím kyblíčku. By to porod, všude voda, navíc si Máťa venku našel pár klacíků, se kterejma se samozřejmě musel, už v takhle těsné „vaničce“ koupat. Hráli jsme divadlo s žinkou žabákem, moc se mu líbilo, jak mne z poza dveří drží za ucho a tahá pryč. Pak hrajeme ještě nějaké hry a Máťa ve 20:20 usíná. Paráda, sice to značí brzký budíček na zítra, ale já mám aspoň čas naplánovat, co se vlastně bude dít. Na sobotu jsem mu slíbil Vikingy ve Wolini (které jsme navštívili všichni společně už loni: Skanzen Slovanů a Vikingů) a potom se pomalu budeme přibližovat domů. Což nás nechává s volným pátkem, kdy hlásej nějaké přeháňky a cca 24 stupňů. Obecně jsme počásko docela vychytali, protože koukám a příští týden mají být samé 19ky. To nic moc teda. No nic. Zítra zdar.

Den 5
7:20 vstávačka. Docela v pohodě, až na to, že když jsem večer ulehal, tak byl slyšet někde za lesem nějaký živý koncert a začínalo solidně bouřit a blejskat. Ale byl jsem celkem dead, tak jsem rychle usnul.

Snídáme, balíme a vyrážíme směr Wolin, kde má Máťa slíbené Vikingské muzeum. Jedná se vlastně o skanzen Slovanů, který se nachází na nalezišti pozůstatků vikingského obydlí. A ano tušíte správně, těším se tam víc já než Máťa, ale nějaká zástěrka být musí. Správně jsem ho namotivoval a na vikingy se taky těší, takže dobrý. Ještě se stavujeme ve městě Kamen Pomorskie, nebo tak nějak. Dělám mini nákup v Lidlu a vybírám peníze, protože vím, že ve skanzenu berou pouze hotovost, nebo aspoň loni brali. Trošku jsme se ještě prošli v přístavu a už vyrážíme do Wolině. Museli jsme to trošku natáhnout, protože otevíračka je až v 10:00.

Jsme tu, konečně 🙂 Kupuju vstupné a koukám, že paní má na na kase terminál, to je novinka, ale co jsem tak pochopil, tak se tím dá platit pouze vstupné a ne suvenýry. Platíme 25 zlotých dohromady a jdeme dovnitř. Hned za branou slyším čestinu od několika lidí, ale vůbec mi to nějako nevadí. Je to tu tak velké, že se tu všichni rozptýlí. I ty děti ze školy, co jsem z dálky viděl. Ukazuji Máťovi venkovní kovárnu, vězení a další věci okolo brány. Jdeme okolo kuchyně, na kterou už se těším, ale vím, že si dáme, až za chvíli, nejdřív si něco málo projdem. Koukáme na loď, která je vytažená na souši, asi kvůli nějaké údržbě. Je to loď, se kterou místní vikingové plujou i na moře, prostě super. Prolejzáme veškeré chatrče plné zajímavých věcí a zakotvujeme u pána ve stanu, který zde hraje na různé hudební nástroje, převážně na flétny a píšťaly. I když mu rozumím sotva každé druhé slovo, tak chápu, že si všechny nástroje, co tu má, vyrábí sám. Taky tu prodává pár vyřezávaných píšťalek a flétýnek z rákosí. Vikingskou hudbu miluju od doby, kdy jsem v roce 2014 objevil skupinu Wardruna , takže u toho stánku jsme vydrželi dlouho. Začal se ozývat hlad a tak jsme vyrazili pro občerstvení. 

Moc toho tu tedy nemají,  buď je to protože je ještě mimo hlavní sezónu nebo tu prostě mají úzký výběr. Koupili jsme nealkoholicý kvas a pár sladkých placek s medem a marmoškou a k tomu nějké medové sušenky. Všechno totál mňam a i Máťovi chutnalo. a Kvas? Kdybych si měl vybrat jedno nealko, který bych měl pít do konce života, bude to Kvas a né Kofola. Nasládlá chlebová chuť. To prostě musíš vyzkoušet. Najedeno, vracíme se zpět do chatrčí. Chodíme tam, kde jsme ještě nebyli, ale i tam kde už jsme byli, prostě nádhera. Můžu vám říct, že bych tu klidně žil, i když samozřejmě období středověku nebyl žádná legrace. Nakonec končíme u pána s píšťalkama. Posloucháme, jak hraje a posloucháme jeho výklad. Mezitím je v dáli pěkně černá obloha a začíná hřmít. Na dnešek hlásí extrémní bouřky, dokonce mi přišla i sms od Polské vlády s varováním. Koupili jsme Máťovi píšťalku a rákosouvou flétnu a pán už sbíral věci a uklízel a my běželi do auta. Průtrž mračen, totál blesky a takové hromy jsem v životě neslyšel, mělo to náboj. Thór bušil do své kovadliny fakt pořádně.

Udělali jsme si tedy oběd, protože nemělo smysl někam vyjíždět, když nebylo vidět pomalu na metr a s autem ten vichr docela cvičil i když jen stálo na místě. Máťa pískal a pískal. Ano, došlo mi, že koupit dítěti píšťalku před 4 a půl hodinovou cestou autem nebyl asi nejlepší nápad. Ale je to píšťalka a přitom je v tom vyřezán Ódin a když jsem viděl tu Máťovu radost, když si jí vzal do ruky, tak postě nešlo odolat. Vyjíždíme. Čeká nás dlouhá cesta k hranicím ČR, kde jsem Máťovi slíbil návštěvu Dinoparku. Musel jsem nějak vyvážit to tátovo Vikingské muzeum. Máťa si dal v autě dvacijáška a začal, pískání apod. Klasika. „Už tam budem“ asi tisíckrát, „kde je ten dinopark“ a „já chci mámu“. Jakmile se v autě chvíli nudí a nemůže se hýbat protože je připásanej, tak je zpruzelej a chce mámu. Zastavujeme na benzince a já dělám k véče kuřecí tortily, konečně.

Tady mi trošku vytekly nervy, protože ani na podesáté, když jsem to Máťovi ukazoval, tak nedokázal podržet tortilu, takže se mu to furt rozbalovalo, všude padalo atd. Trošku mi ujely nervy a nebyl jsme milej. Vyrážíme dál. Když nad tím během jízdy tak přemýšlím. Je to dítě, tak to prostě neumí držet, nevím z jakého důvodu jsem byl díky tomu zpruzelej, možná proto, že už jedeme směr domů, možná proto, že něco nevycházelo podle plánu, nebo kdo vlastně ví proč. Nejsem na to hrdej a jak říkám, je to dítě, navíc opakuje vše po nás a tohle vážně nechci. Snažím se na tom teda pracovat, alespoň tím, že už si to uvědomuju, ale je to těžké. V těhlech chvílích si přijdu jak děsnej fotr 🙁 Zbytek cesty jsme si zpříjemnili nějakejma slovníma hrama, do toho jsem už nedával tablet s pohádkama a tak jsem nechával se Máťu trošku nudil, aby si vyhrál sám. Což se dělo, takže paráda. Na místo na spaní dorážíme kolem 21:20. Dáváme jednu hru želvičky a Máťa usíná. Parkoviště pod kostelem je ale překvapivě busy – dokonce sem přijelo pár obytňáků, kteří tady dobu hledali ideální místo, plus mládež v hoodně hlasitém autě s hoodně hlasitou hudbou, kteří zaparkovali hned vedle nás. Jsme pokorný, je to veřejné parkoviště, tak neříkám ani popel. Je cca půl jedné a konečně usínám.

Den 6.
8:20. Vstáváme. Respektive vstávačka je v 8:20, ale kolem sedmé už kostel, u kterého parkujeme a nocujeme svolával na mši či co a tak tu dobu zvonil. Máťa to zaspal, já ne a už jsem nespal. Dáváme snídani a hrajeme hry. Je totiž brzo a Dinopark Szklarska Poręba má až od desíti. K němu na parking to máme tak tři minutky jízdy, takže není třeba spěchat. 

Dojeli jsme za 10 10 😀 Dali jsme ještě jednu rychlou hru, napakovali věci a vyrážíme. Od parkingu je to 440 metrů, takže pohoda. Docházíme na místo a paní nám tam lámaně vysvětluje, že otevíraj až v 11. Že na netu je sice 10, ale.. Ptám se ještě jestli se dá platit kartou a prý ano, takže úleva, protože široko daleko není bankomat a já mám tak 7kil v českejch a asi 50 zlotejch.

Ok, pro dítě, které už nemohlo dospat jak se těší nic moc. Do auta zpět nejdeme a zacházíme do lesa, kde si hodinku dáváme úkoly a plníme je. Trefujeme stromy šiškama, skáčeme po kamenech a podobně. Hoďka uteče jak voda a už míříme na dinosaury. 

Před vstupem už solidní fronta. Když přicházíme na řadu dozvídám se, že nejde terminál a že pouze cash. Zatrnulo mi. Berou ale naštěstí i český koruny. Máťa už má nad 90cm a tak za vstup za nás oba chtějí 700Kč.
Ok, solidka, ale co už. Vytahuju 600Kč v papírech a dvě kovové pajdy. Ty mi teda vrací, že bere pouze papírové. Už začínám chytat solidního nerva. Oba tam na sebe dobrejch pár vtěřin čumíme, že co jako teď, protože jinak nemám. Ještě jí nabízím, že zbytek doplatím zlotejma, což nakonec naštěstí příjímá, já vysolím dalších deset a jdeme dovnitř.

Hned u vstupu mají 6D kino, na které se Máťa těší, protože si ho pamatuje z českých dinoparků. Nasadíte brýle a koukáte na film v několikaD. Někde vám ještě pouští vítr apod… Většina věcí je v parku ještě zavřených a vypadá to, že brigádníci teprv vstávají po flámu. Skákací hrady, ty prej dneska vůbec nebudou… No nic jdem si projít to, kvůli čemu jsme tady. Dinosaury. Máťa už jich zvládne hezkou řádku pojmenovat, ale nechce se u nich vůbec fotit, asi už ho s tím foťákem seru. Těžko mu vysvětluji, že k nim nemůžeme chodit, že je tam cedulka zákazu, když ostatní rodiny na to nedbají a nechávají tam děti po dinosaurech lézt. Ty dino mě přijdou docela křehký a tak čekám, kdy jim někdo něco ulomí. Do hodiny máme prolítnuto a co teď?  Je tu malý lanový park, takže Máťa jde lozit. Moc mu to jde, dává si několik koleček a dokonce i takové prolejzky u kterých jsem čučel, že to dává. 12:30, žaludek hlásí oběd a i Máťa zvolal, že by si dal jídlo. Ten párek v rohlíku, který viděl namalovaný u vstupu u bistra. Modlím se aby byl levnej, protože jestli jim nešel terminál na pokladně, tak určitě nepůjde ani v bistru. Po cestě se ještě zastavíme vyrejžovat zlato a zahrát obří člověče nezlob se a pak už jdeme směr bistro. Jenže… Přicházíme blíž k bistru a tma, sice otevřené dvěře, ale tma. Tady čichám velký špatný. Jdu dovnitř a nikde nikdo. Za chvíli za mnou z venku přiběhne brigádník a že prej dneska nic, dneska zavřeno. Jedním slovem velká trága, jídlo nic, ale hlavně že vedle stánek se zmrzlinou jede.

Jdem si sednout na lavičku a jíme aspoň sváču, co jsem zabalil. Sušený jablka a další věci, moc nás to nezasytilo, ale na chvíli stačí. Dáme kino, uvaříme v autě a jedeme domů, říkám Máťovi. 

Před kinem už se začíná tvořit fronta. Vysílají každou hodinu. Dovnitř se vejde 25 lidí a trvá to pět minut. Pět minut.. Nechápu proč vysílají jen každou hodinu. 

Nápis hlásá, že děti do čtyřech let dovnitř nemůžou a že na jednu vstupenku pouze jedno vysílání. Ok, řekneme, že Máťovi byly 4 easy (má 3 a 3/4).

Paní jde rozdávat brýle, ale ptá se i po vstupenkách. Respektive paragonech, protože ani vstupenku jsme nedostali. Jenže já vstupenku nemám. Takže se jí opět dobu snažím vysvětlit, že jsme paragon zahodil hned u vstupu a jak bych asi jinak byl vevnitř. Ok, pouští nás nakonec dovnitř. Usazuje, něco všem říká v polštině, zhasíná a jdeme na to. Myslel jsem, že to bude o dinosaurech, ale bylo to o štětci od Leonarda Da Vinciho. Stříká voda, fouká vítr a najednou s náma i dost cukla sedačka. Máťu si radši beru na klín a udělal jsem dobře. Začalo to mega házet, ale jemu se to líbilo a když jsme po pěti minutách končili, chtěl ještě. Cesta ven je vyčůraně přes suvenýrovej obchod, kde chtěli za mylej model  dino 100 zlotých. Máťa jednoho chtěl, ale nakonec jsme se dohodli jinak.

Jsme va utě. V autě je asi tak 40 stupňů, takže všude větrám. K obědu je čínská polívka na půl a burger z párků, já vím..

Naobědvali jsme se, dali samozřejmě hru želvičky a vyrazili jsme domů. Máťa od rána nespal, takže jsem čekal, že během těch 2 a půl hoďky, co nám to má trvat domů, zabere. Ale nezabral. Cesta ubíhá super, povídáme si, hrajeme na lechtanou apod. Je vidět, že už se těší domů, ale otázka jestli už tam budem padla překvapivě pouze dvakrát.  Dojíždíme domů, celý přehřátí a ani dvě pauzy na cucátka nepomohly a hned sebou praštíme do bazénku. Hned ne teda, první se jdeme přívítat se ženama, co nám tu střežily celý týden domov. A pak už se nakládáme do bazénku, do vany, do postele….

Shrnutí

Možná to z tohoto deníčku vypadá tak, že Máťa dělal furt nějaký problémy, nebo že dělal kraviny, ale tak to není. Obyčejné, normální chvíle, kdy bylo všechno v pohodě jsem nechtěl nijak rozvádět. Překvapivě těchto chvílí bylo více, než jsem před odjezdem očekával. Očekával jsem psychicky velice náročný týden, spoustu hádek a konfliktů, ale to se nedělo. Vše bylo nad očekávání super a já bych si takovouhe akcičku klidně znovu zopakoval.
S Máťou jsme si to užili a snad nás to i trošku sblížilo.

Tak zase někdy až někam pojedu, tak třeba něco napíšu, nebo asi ne, nevím.
Ahoj.