Shrnutí Rumunska

13 dní na cestách v této zemi. Z Rumunska jsme procestovali jen ždibíček, ale zamilovali jsme si to tam hned. Nedotčená panenská příroda, krásné Karpaty a mnoho hor, které jsou v Rumunsku stále živé.

Příroda

Rumunsko je velice bohatá země. Nejedná se o peníze, zlato či podobnou formu bohatství. Mám na mysli přírodní bohatství. Krásnou panenskou přírodu. Té je tu opravdu spousta. Spoustu národních parků (Piatra Craiului, Căliman, Hășmăș, Retezat atd.), hor, kopců, pohoří, jezer, vodopádů apod. My měli to štěstí, že to vše a mnohem více jsme si projeli.
Rumunsko se pyšní největším počtem původních lesních porostů v Evropě. Není ani výjimečné zde narazit na zvěř jako jsou medvědi, vlci, jeleni nebo divoké kočky. Rumunské hory jsou jak malebné a obydlené, tak i vysoké a liduprázdné. Dosahují výšky kolem 2 500 m.

Turistické stezky jsou zde ve většině případů dobře značené a neměli jsme problém dojít, tam kam jsme potřebovali.

Naši trasu v Rumunsku jsme projeli za 13 dní a to i přesto, že se jedná o rozlehlou zemi, kde jsme měli často velké přejezdy. Ujeli jsme to takto rychle pouze proto, že nás trochu tlačí čas. Možná se divíte, jak nás může tlačit čas, když jenom cestujeme a máme na to spoustu času. Ale v plánu máme spoustu přímořských zemí, které chceme projet za hezkého počasí a na to je jen omezená doba. Plánujeme se taky někde zastavit na delší dobu a přivydělat si. Bohužel jsme v Rumunsku museli kvůli nepříznivému počasí vynechat nějaké body, kam bychom se nedostali. Jako například Cestu světa Transfagarasan či jezero Balea a okolí. Rádi bychom také zkusili housesitting, ale to ještě uvidíme, jak to zvládneme časově. Navíc přemýšlíme i o zemích, které jsme původně ani neplánovali. Ale to vše budeme řešit, až za pochodu tak, jako vždy 🙂

Zpátky k Rumunsku. I přesto, že jsme tu byli jen pár dní, již teď víme, že se do Rumunska v budoucnu určitě vrátíme. A rádi! Velice se nám tu líbilo. Hlavně tedy ta příroda, kterou jsme si tu užili.

Bezpečí

Když jsme se někde zmiňovali, že jedeme do Rumunska, slýchali jsme často upozornění „dávejte si tam pozor“…. „tam je to nebezpečné“….atd. Když jsme pak začali plánovat trasu, často jsme se dočetli, jak je tato země bohatá na přírodu a lidé, kteří tam byli si to dost vychvalovali a nezmiňovali se o žádných problémech s bezpečím apod. No a my jsme na tom teď stejně. Zkušenosti z Rumunska máme a můžeme ho jedině doporučit.
Nenastala chvíle, kdy bychom tu měli strach. Spali jsme ve městech i na opuštěných místech v přírodě a vždy bez problému. Za celou cestu jsme neviděli žádné uprchlíky, kteří jsou velice probíraným tématem na diskuzních fórech atd.

Města vs vesnice

V této zemi se ve větších městech žije stejně jako u nás, řekla bych. Výraznou změnu však pocítíte v menších městech a vesnicích. Kde lidé opravdu vedou prostý život. Pravidelně jsme na polích vídali pracující babičky a dědečky, což vzhledem k jejich věku je obdivuhodné. Dost jsme o tom mluvili a usoudili jsme, že oni jsou na to prostě celý život zvyklí a proto v tom pokračují i na stará kolena. Často je totiž jejich jediná forma výdělku to, že prodávají úrodu, kterou sklidili. To je tu běžné. Buď ji prodávají na trzích a nebo přímo u svých domů u silnic. Často tu jezdí na povozech, které táhnou koně, krávy či osli. Tato forma dopravy je tu běžná a když budete v Rumunsku, určitě se s ní budete pravidelně setkávat. Když budete na cestě ještě ve večerních hodinách, tak si dávejte pozor a buďte obezřetní. Může se vám stát, že narazíte na stádo krav, ovcí či koz, které se vrací z pastvy domů. V lepším případě s nimi bude i pasák, který si je usměrní a umožní vám průjezd.

Pitná voda

S pitnou vodou jsme v Rumunsku neměli nejmenší problém a nabírali jsme si jí tam dost často. Mají ji na benzínkách, ve městech, ve vesnicích, u odpočívadel a v přírodě, kde jsme doplňovali zásoby z horských pramenů nejčastěji a voda byla chuťově vždy nejlepší. Dost nás překvapilo, že si tu zásoby pitné vody dělají i místní obyvatelé a to často a ve velkém množství. Asi doma mají jen užitkovou a možná právě proto nebyl problém si tu pitnou vodu doplnit téměř kdekoliv.

Toulaví psi

To je kapitola sama o sobě. Dopředu jsme byli Rišou upozorněni, že jsou v Rumunsku toulaví psi, ale že jsou neškodní a nemáme se jich bát. To mu musíme nechat, protože jsou opravdu neškodní. Ale je jich tady mraky. Jakože fakt mraky. Tím jsme byli opravdu překvapení. Nevím, jak to tady funguje či nefunguje ohledně útulků. Ale spíš nefunguje, když nad tím přemýšlím. Musim si to pak vygůglit. Je fakt, že tady skoro vůbec nevidíte lidi venčit své domácí mazlíčky. Není to tady tak populární jako u nás. Představte si, že by tak 90 % psů, které máme v Čechách v domácnostech, bylo na ulici. Hrozná představa co? Tak takhle to tady funguje. Proč by taky maminky pořizovali dětem pejsky, když si s nimi můžou jít hrát na ulici. Máme psi velice rádi a proto tato podívaná pro nás nebyla příjemná. Pro mě, jako pro osobu s velikým soucitem to bylo až utrpení. Často jsme vídali psi ve zuboženém stavu a to jsou to většinou tak roztomilí pejsánci. „Dělat psí oči“ tu hned nabralo jiný význam. Celá tahle situace se pojí s mým nejhorším pocitem z Rumunska. Bezmoc. Přesně tohle jsem pociťovala, když jsme měli na silnici v cestě malinké chundelaté štěňátko, které sotva chodilo….spíš se kolébalo a plazilo, jak bylo čerstvé. Mohli bychom ho sice objet tím, že najedeme do protisměru, ale další řidič by mohl být Rumun, který by ho prostě převálcoval. Protože zde u silnic naleznete i přejeté pejsky 🙁 Moc to tady neřešej. Proto Michal zastavil Vítka a já vystoupila, že ho odnesu na stranu. Jenže v tu chvíli, co jsem ho vzala do dlaní začalo tak jakože vrnět a já byla úplně na měkko. Byl tak heboučký a malinký. V dlaních jsem cítila, jak mu buší srdíčko. Odložila jsem ho na stranu do trávy, kde jsem ho párkrát pohladila a začínala mít na krajíčku. Rychlým krokem ho nechávám za sebou a nakřápnutá se vracím do auta. Jenže slyším jak kňučí a kolébá se za mnou k autu. On bezmocný a já bezmocná. Jediný na co myslím je, že ho musíme vzít s sebou. Michal rozjíždí Vítka, jedeme dál a pozorujeme malého chlupáčka v zpětných zrcátkách. Ukápne mi slza. Jediný co chci, je vrátit se a vzít ho pryč….zachránit ho. Ale vím, že nemůžu. I kdybychom ho nějak propašovali přes tyhle hranice, tak přes další už to nemusí projít. Navíc je moc malý a určitě tam měl někde mámu, která ho musí nakojit. Dlouho na něj a ostatní toulavý pejsky myslím. A nedokážu pochopit, jak je tohle vůbec možný. Dodnes mě celá tahle situace dost trápí. Tak tuhle bezmoc jsem myslela.

Místní řidiči

Rumuni jezdí jako prasata a to pořádní! Vjíždějí do křižovatek bez rozhlédnutí, vjedou vám do cesty na poslední chvíli, nečekaně brzdí a pak to zase rozjíždějí. Prostě počítají s tím, že je nenaboříte, protože to byste pak měli průser vy. Občas jsme to měli dost těsný. Nechápeme, proč tady mají vůbec značky vyznačující povolené rychlosti, když je nikdo z nich nedodržuje. Ve vesnici valí klidně 80 a na meziměstské, kde mají povoleno 90, tak frčí třeba 130 apod. Spoléhají se fakt na to, že když tam budou někde policajti, tak je řidiči v protisměru upozorní. Což tak opravdu funguje. Hodně tady na sebe blikají a upozorňují se. Takže pak rychle přibržďují a projíždí kolem hlídky předpisově. Hned po té co jí minou to zas rozjíždějí. No a když Rumuni předjíždějí to je teprve něco. Protože oni předjíždějí pořád. Zákaz nezákaz. Zatáčka nezatáčka. Kopec nekopec. Plná jim nic neříká. Několikrát jsme se těsně minuli s autem, které se valilo v protisměru na nás. Ještě, že je Michal v tomhle obezřetný. Jednou to bylo fakt o milimetřík. To jsme oba mysleli, že budeme my i Vítek na padrť. Michal pak říkal, že chyběla tak vteřila než se předjíždějící blázen zařadil zpátky, že jinak by to strhnul do příkopu. Ale nakonec stačilo, že to přibrzdil a dopadlo to dobře. Takže na Rumunské řidiče si dávejte velkýho majzla. Jsou opravdu nebezpeční.

Černé moře

Ano Rumunsko má i moře. Nikdy jsem tomu nevěnovala pozornost a neznám nikoho, kdo by mi řekl „byl jsem na dovolený u moře v Rumunsku“. Proč tomu tak je vážně nevím. Přitom Rumunsko má hezké moře. Srovnatelné s Bulharskem, kam Češi tak rádi jezdí. Hezké letovisko Mamaia musí být v sezóně totálně narvané. Mají tu mnoho hotelů, barů, restaurací, obchodů se suvenýry apod. Vše kolem dlouhé písečné pláže. A pak mají Vama Veche. To je vesnička, která je vyhlášená plážovým životem a zábavou. Když tuto obec projedete po hlavní silnici ani se vám tomu nebude chtít věřit. Prostě jen normální obec, jako každá jiná. Stačí však zajet jednou z bočních uliček k moři a pochopíte. Tak jako my. Je tam spousta barů a restaurací…..jedna vedle druhé a třetí. Místy nějaký ten market. Dá se tam bezplatně zaparkovat na velkém parkovišti u pláže, která je opět písečná. Což je super. S tím parkováním u moře to totiž není takhle vždy. Vama Veche je bohémské letovisko. Říká se, že morálka tu jde stranou a každý se zde může odvázat, jak uzná za vhodné dle svého svědomí. Často spís nevědomí řekla bych 😀 Trochu jsme to poznali, když jsme tento noční život pozorovali v sobotu večer. Ulicemi proudily davy lidí všeho věku. Popíjeli, bavili se, vykuřovali, posedávali na plážích či v restauracích a procházeli se. Hudba tu hrála hlasitě z barů minimálně do tří do rána. My tohohle byli součástí……ale jenom jako němí pozorovatelé. Koupili jsme si v marketu předražená pívka v plechovce, popíjeli a pozorovali dění kolem. Bavili jsme se o těch hípících, co si stavěli stan na pláži, o tom zkouřeným týpkovi, který tam poskakoval okolo, o tom postarším potetovaným páru a o podobných jedinečných-zajímavých lidech. Protože přesně takovéhle free lidi tu potkáte. Už jsme asi dospěli…..neumím si to jinak vysvětlit, ale tohle už nás prostě nebere. Proto jsme se k obecnímu veselí nepřidali. Být tam se svou partou přátel to by byla jiná. To bychom se pobavili všichni společně, ale tahle už nás to neba. Teď jsme akorát kroutili hlavami, nad chováním některých procházejících a komentovali ten nepořádek všude kolem a to včetně střepů. Už jsme asi jinde. I přesto, že jsme tam byli mimo hlavní sezonu a bylo tam dost lidí, tak usuzujeme, že v létě to tam musí být narvané lidmi.