Ledovec Nigardsbreen

Jednou z mnoha přírodních atrakcí, pro které rozhodně stojí za to Norské království navštívit, jsou rozsáhlé modro-bílo-šedé masívy ledu. A proto jsme se k jednomu takovémuto ledovému obrovi vydali.

Po předešlém prolenošeném dni, kdy jsme si užívali sluníčka a vegetili jsme, jsme se rozhodli, že se vydáme obhlídnout ledovec Nigardsbreen, který se pyšní přídomkem „nejkrásnější ze všech ledovcových splazů“. Byli jsme na něj moc zvědaví, protože podle fotek vypadal skvěle, ale ze zkušeností víme, že fotky často klamou. Proto jsme si ho chtěli omrknout sami.

S Vítkem jsme chtěli dojet až k nejbližšímu parkovišti, ze kterého je to k ledovcovému splazu cca 30-40min pěšky. Jenže! Cca 2,7 km před tímto parkovištěm je na silnici závora a průjezd je zpoplatněn 50NOK. Za mýtné v Norsku se tu platí celkem dost a celkem často tomu se tu prostě nevyhnete, ale tomuto poplatku ano. A my se pro to rozhodli. Michal otočil Vítka a vrátili jsme se přibližně o kilák zpátky na parkoviště u informačního centra Breheimsenteret, kde je i nějaké menší muzeum či co – o to jsme se popravdě moc nezajímali.

Už z parkoviště jsou totiž skvělé výhledy na Národní parky v okolí. Parkoviště je zde zadarmo a toho se rozhodneme využít.

Vítka zaparkujeme čelem k vrcholkům zasněžených hor, aby si taky užil nějaké ty výhledy, když se chudák nepodívá k ledovci. Oblékneme se do turistického oblečení od Hannah a na cestu si zabalíme jen jeden batoh, ve kterém máme vodu a jen menší svačinu. Celý trek by nám neměl zabrat moc dlouho a tak si toho s sebou nebereme zbytečně moc, abychom se s tím nemuseli tahat. Tedy aby se s tím Michal nemusel tahat, protože batoh z věcmi hrdě nese on. Ještě pořádně utáhneme tkaničku u trekových bot a už vyrážíme. Počasí nám od rána přeje…..teda vlastně už od našeho příjezdu do Norska, což je naprosto super a jsme za to moc rádi. Dnes je ale obloha extra krásně zářivě modrá a slunce pálí. A proto jsem si ještě před odchodem z našeho pojízdného domku napatlala na obličej opalovák, protože za poslední dny, kdy jsem věčně na slunku je můj obličej rudý až až.

Už z parkoviště se otvírá výhled do širokého údolí, na jehož konci se v mohutném korytě plazí bod našeho zájmu, ledovcový splaz Nigardsbreen. Chvíli se porozhlédneme a pak už do toho šlápneme.

Až k závoře jdeme po alfaltové silnici a odtud se napojujeme na značenou turistickou stezku. Přibližně 45 minut jdeme po úzké stezce, která nás vede mezi porosty a menšími stromky. Je tu dost mokro, jak se sem ztahuje voda a proto je dobré mít dobrou obuv. Přibližně po třičtvrtě hodině nás trasa svede k břehu tyrkysově modrého jezírka, na jehož hladině se v míctech tvoří ledová vrstva. Ta je však opravu jen povrchová, není pevná. To jsme si ozkoušli několika žabkami, které jsme se na vodní hladině snažili udělat. Od jezera, už to ale celkem zafukuje a tak nahodíme lehké bundy a vyrážíme dál.

Za chvíli docházíme na parkoviště, kam jsme měli v plánu původně dojet. Už tu parkuje několik aut. Ale zatím tu není přelidníno, protože je teprve něco po 11h dopoledne. Z parkoviště už vidíme zřetelné stopy toho, jak ledovec nezadržitelně ustupuje.

„Vědci vypozorovali, že za posledních 150 let se ubývání ledu proti dřívějšku výrazně zrychlilo. Ačkoliv v zimě napadne v nejvyšších partiích někdy i osm metrů sněhu, nestačí tato nadílka dostatečně zásobit ledové masy a nahradit tak její ztráty, vznikající odtáváním během léta, kdy čelo ledovce může za teplého počasí ustoupit až o půl metru za den.“ – kamarád Net

Z parkoviště už je to k ledovci co by kamenem dohodil. Je zde dokonce možnost plácnout se přes kapsu a zaplatit si lodičku, která vás doveze až k cíli, ale my jsme držgrešle a tak opět následujeme značení a vydáváme se dál pěškobusem. Stezka nás vede podél břehu jezera až k našemi cíli. Cestou musíme překonat několik dřevěných schodů, které jsou ale velice dobře upevněné do skal a jde se tak po nich pohodně. Většinu cesty jdeme po kamenných skalkách a nebo kamenité drti. Cesta k cíli nám zabere cca 30-40minut a není nijak fyzicky náročná. A konečně jsme tu.

Dostali jsme se před konec, začátek chcete-li, ledovcového splazu. Trochu se tu pocitově ochladilo, ale sluníčko nás stále hřálo. Ale je to úchvatná podívaná to vám řeknu. Moc se nám to tu líbí. Přibližně 5 metrů od splazu jsou kužely a pár řetězových provazů, které ohraničují bezpečnou vzdálenost. Z bezpečnostních důvodů se nedoporučuje chodit blíže, protože zde hrozí pád ledové kry. V roce 2004 zde právě z důvodu pádu ledu byli zabiti dva turisté.

Ale vidíme, že všichni chodí přímo k ledovci, protože řetězy se dají jednoduše obejít a nebo přelézt. Doufáme, že pád ledu dnes nehrozí a tak se i my odhodláme a jdeme ledovec obdivovat blíže. Ten hraje barvami bílé, modré a šedivé. My tak chvíli pozorujeme, jak z něj vytékají potůčky vody. Neodoláme  a sáhneme si. Prostě led no 😀 nevim, co jsme čekali 😀

Zapózujeme na pár fotek a uděláme nějaké záběry.
S tou modrou oblohou to vše vypadá skvěle. V jednu chvíli, kdy stojím před ledovcem a Michal mne fotí, za sebou uslyším praskání a sakra pěkně se leknu. Naštěstí se uvolnil jenmalý kousek ledu a nijak nás neohrozil.
V těsné blízkosti ledovce jsme zůstali jen chvíli. Když se to tu začíná plnit turisty, opouštíme toto místo a stejnou cestou se vydáváme zpět k autu.

Zastavíme se na chvilku na velkém balvanu kde posvačíme a kocháme se výhledy na druhou stranu směrem k autu a místu, odkud jsme přišli.

A i tyto výhledy jsou dechberoucí. Tyrkysové jezírko, zasněžené hory, zeleň v kombinaci s modrou oblohou a slunečným dnem nám připomínají mnohé snímky z Kanady. Rádi bychom tu poseděli o chvilku déle, ale není tu stín a to slunko nás vážně peče, tak to balíme.

Po cestě zpět  potkáváme již několik skupinek s průvodci. Někteří se dokonce chystají lézt na ledovec a proto si nesou potřebné vybavení. To si vlastně také můžete zaplatit, ale vyjde vás to dost draho.

K autu se vracíme kolem půl 2. Dáme si oběd následovaný odpoledním kafíčkem a pak už se zase vydáváme dál.
Na cesty.

Níže už jen další fotky 🙂