Naše cesta v Anglii

Spousta lidí z mého okolí se mě pořád ptají na věci ohedně Anglie a našeho pobytu tam. Většinou se jedná o ty samé otázky stále dokola. Jak jsme se do Anglie dostali ? Proč jsme se odstěhovali? Kde jste tam bydleli? Co jste tam dělali za práci? Bylo to těžký? Jak dlouho Vám trvalo najít si práci? Byli jste tam spokojení? A tak dále. A tak dále. 

Rozhodla jsem se proto napsat článek, kde všechno ve zkratce objasním a uvedu na pravou míru.

Do Anglie jsme se rozhodli odstěhovat za prací a možností dobrého výdělku někdy v průběhu září 2015. Rozhodování nebylo těžké. V ČR se nám nelíbilo a řekla bych, že jsme tu byli nespokojení. S tím, jak se tady žije  apodobně. O tom se rozepisovat nebudu, protože to by vydalo na samostatný článek řekla bych. Třeba někdy jindy 🙂 Chtěli jsme něco nového. Bylo velice příhodné, že měl Michal v Anglii dobrého kamaráda Filipa, s kterým byli v kontaktu a o tu možnost již probírali. Na základě informací od Filipa, jsme vše konzultovali a nakonec se rozhodli, že to zní super a že tam chceme za ním jet. No a posledního října 2015 jsme se natěšení drkotali cca 24 hodin autobusem až do Londýna(bus plný romů, takže cesta příšerná), kde jsme přestoupili na další bus a tím jsme se drkotali dalších 7 hodin do městečka Windermere. Kde jsme byli domluvení, že nás vyzvedne Filipova ségra Monika.

Ubytování do začátku jsme měli domluvené přes sourozence Zápolský u jedné místní lady, která ubytovávala lidi z celého světa ve svém velkém domě. Měli jsme u ní jeden menší pokoj pro sebe a všechno ostatní jsme sdíleli s ostatními ubytovanými. Platili jsme 75 liber za týden, což byla dobrá cena. Vůbec nám nevadilo, že spíme na rozkládacím gauči. Do začátku to bylo skvělé.

Během prvního týdne jsme si sehnali práci i s ubytováním, což pro nás do začátku byla nejlepší varianta a líp to snad vyjít nemohlo. Jednalo se o hotel Ellerthwaite Lodge, kde jsme zastávali pozici „general assistant“. Název pozice zní tak nóbl řekla bych, ale byla to pozice pro práci všeho druhu. Vařili jsme snídaně, servírovali je, chodili nakupovat potraviny, uklízeli jsme pokoje (takže klasický housekeeping) a po večerech jsme museli být na zvonku k dispozici, kdyby někdo z hostů něco potřeboval(občas se tak i stalo).

Dostávali jsme minimální mzdu(což bylo dobré :D) a k tomu měli ubytování v hotelu zdarma a to včetně energií (což bylo ještě lepší :D). Bydleli jsme sice v suterénu, ano v suterénu! Ale neušklíbejte se nad tím, byla to paráda. Vážně! Měli jsme velký pokoj, který nám sloužil jako ložnice obývák i jídelna, takže soukromí jsme měli dost. Navíc k tomuto pokoji byla samostatná koupelna s vanou, záchodem a umyvadlem. Měli jsme se fajn. Takže jsme pracovali, bydleli, chodili na výlety a vycházky po okolí, vídali se s přáteli, bavili se atd. Bylo to fajn. Navíc vše situované v tak krásném prostředí Lake District. V hotelu jsme prožili i první společné Vánoce, které byly moc hezké.

No a po novém roce (to už jsme byli otrkaní) jsme přemýšleli i o jiných možnostech, protože jak jsme zjistili, lidi jsou prasata s velkým P! Obzvlášť, když ví, že to po nich někdo uklidí a nemusí si s tím lámat hlavu. Takže nám začal hlavně hosekeeping vadit. Já jsem si zároveň od ledna našla další práci, protože byla zimní sezóna a hotel nebyl tolik výtížen, tak jsem v pohodě zvládala práce dvě. Dopolední směny jsem makala v hotelu a odpolední jsem dělala servírku v thajské restauraci, což mě fakt bavilo. Dostala jsem se víc do kontaktu s lidmi a víc jsem tedy musela spíkovat. Navíc když pracujete v restauracích, vždy máte nárok na směnové jídlo a v případě tété restaurace pití po celou dobu směny. V tomhle nejsou žání škrti. Takže jsem si celkem oblíbila thajskou kuchyni. Vše bylo super. Kdybych měla psát kolik prací jsme tam za celý náš pobyt vystřídali v budcoucnu a co a jak šlo postupně, tak se v tom ztratím. Já jsem pak ještě na letní sezónu pracovala v místní kavárně a pak ještě v Italské restauraci. Dva měsíce jsem dokonce pracovala v obou zároveň. Nikdy jsem neměla probém si práci najít. Obzvlášť v letní sezóně, to nabízejí zaměstnání všude. A pokud umíte trochu anglicky a nejste líní, přijmou Vás na hned.

Nové bydlení, samé zařizování

Když jsme se definitivně rozhodli, že v hotelu už nechceme nadále být (3 měsíce byly až dost), začali jsme si hledat nové ubytování. Což tak snadné nebylo, protože jsme neměli úplně nízké požadavky. Jinak bych řekla, že není problém si něco sehnat, když nejste vybíraví. Jenže my byli.

Tehdy jsme ještě nevěděli, jak dlouho v Anglii budeme a nechtěli jsme se mačkat v jednom malém pokoji celou dobu. Takže jsme hledali pronájem něčeho většího. Něčeho cenově přijatelného. Něčeho pohodlného.

Hledali jsme převážně na internetu, kde nabídek na pokoje, byty i domy byla spousta. Ale vždy byl nějaký zádrhel. Bylo to moc daleko od města. Nelíbilo se nám to. Bylo to drahé nebo malé. Pak jsme se dokonce zajímali o jeden domek, který bychom si pronajímali spoječně s párem, který za námi měl přijet z Čech. Ale tam zas majitelé nechtěli sdílející páry, ale hledali rodinu. No tak zase nic. Když už se to zdálo beznadějné, ozvali se mi z agentury, přes kterou jsem se ptala na ten původní dům, že by pro nás měli jiný dům, kde sdílející páry nevadí. Tak jsme si řekli, že ho obhlídneme.

Kamenný palác

Už když jsme do něj vešli, líbil se nám. Byl velký….obří, možná až zbytečně, ale líbilo se nám, jak byl řešenej. A vzadu měl dokonce dvorek společný se sousedy. Tam by se grilovalo mysleli jsme si tehdy. A tam se v budoucnu vážně skvěle grilovalo!

Po prohlídce jsme o tom hodně přemýšleli a nakonec se pro něj rozhodli. A pak začlo zařizovací peklo. V Anglii totiž musíte být prověřováni. A to celkem důkladně. Takže jsme to začali s agenturou řešit. Museli jsme doložit, že máme na deposit (vratná záloha) 800 liber, museli jsme zaplatit první nájem a museli jsme doložit, že na účtech máme dostatek peněz na zaplacení nájmu po celou dobu smouvy (6 měsíců). Následně jsme museli doložit reference, které požadovali. Kontakt minimálně na tři osoby to tuším bylo, které nám dosvědčí, že jsme spolehliví a zodpovědní atd. První náš kontakt byl samozřejmě Filip, který jim musel napsat písemné doporučení. Další dva byli naši zaměstnavatelé, u kterých mimo jiné i prověřovali naši práci a platy. Nakonec po všem handrkování to dopadlo a my od 4.března 2016 měli nový palác, který jsme si pronajímali. Dům měl 4 ložnice, dva obýváky, jednu kuchyni, jednu jídelnu a jednu společnou velkou koupelnu. Vše bylo spojené chodbami a dvěmi schodišti. Jak říkám, palác. Jo a málem bych zapomněla na sklep, do kterého se šlo po třetím schodišti (tentokrát dolů) a byli tam další dvě místnosti. Ty jsme ale nepoužívali. Pouze jsme tam odkládali staré věci a krabice.

Náš palác byl ale nevybaven. Byla tam pouze kuchyně s troubou a sporákem a v koupelně byla velká vana, sprchový kout,  záchod, umyvadlo a zrcadlo. Toť vše. A vlastně ve sklepě jsme našli velký rozkládací stůl, který později sloužil jako venkovní stůl pro barbecue.

Zabydlování

Co jsem si na Anglii oblíbila bylo to, že spoustu věcí (nábytku, věcí do domácnosti atd) se tam dá sehnat doslova za hubičku a nebo dokonce zadarmo. Lidé prostě dávají jiným lidem, věci které už nepotřebují nebo prostě nechtějí. Také tyto věci často prostě postaví na ulici před dům se vzkazem „free“ nebo tak něco. To je skvělé. Zadarmo jsme si takhle sehnali dva gauče, skříňky, noční stolek, komodu, 4 proutěné židle (k barbecuovému stolu), nějaké sklenice, příbory, knihy, kolo atd. Od kamarádových rodičů jsme dostali zase zdarma menší skříňku a vysoký úzký regálek, který se nám parádně šiknul do koupelny. Ostatní věci jsme si pokoupili za pár liber buď v bazarech nebo opět u lidí. Krásnej leštěnej dřevěnej rozkládací stůl v sadě se čtyřmi židlemi a to vše jen za 30 liber. Woow! Masivní dřevěná manželská postel king size i s matrací za 75 liber. Lednička od kamarádů za symbolických 10 liber. Další manželská postel i s matrací za 30 liber. Kus obývací stěny za 10 liber. Pračka za 40 liber. Psací stůl za 20 liber. No prostě super!

Kuchyni jsme si vybavili převážně věcmi z poundlandu (obchod, kde je všechno za jednu libru), óóó jak ten mi chybí. No a palác byl už zařízen a my si tam bydleli ve čtyřech, dva páry z Čech. Spolubydlících se nám tam taky pár vystřídalo. Občas prostě zjistíte, že s nějakými lidmi vážně nemůžete bydlet, tak je vyměníte za jiné. No a když zjistíte, že ani s nimi to nejde tak je opět vyměníte 😀 No co 🙂

Protože prostoru jsme tam měli spoustu a stejně jsme hodně byli pryč, přijmuli jsme i další dva spolubydlící. Bydleli jsme tam tedy i pár měsíců v šesti. O nájem plus ostatní výdaje (voda, elektrika, plyn, council tax) jsme se vždy podělili a cenově nám to vycházelo parádně. Řešení a zařizování ohledně vody, elektriky taky nebylo jednoduché a musíte být ve střehu, aby vám něco neuniklo a vy tak měli všechno včas zaplacené. No a zařizování plynu to taky byla kapotola sama o sobě. Ještě jednou děkujeme našemu kamarádovi Alexovi, který nás z této šlamastiky vysekal (třeba si to přečteš Alexi).

Když jsme z Anglie odjeli dům v zařízeném stavu po nás přebrali naši spolubydlící, pár z Polska. A tímto se to parádně vyřešilo a nám tak odpadlo spousta řešení s prodejem nábytku nebo s vyklízením celého paláce.

A jen pro info. V našem zařízeném paláci se bydlí dodnes. Konec pohádky 😀

Byli jste tam spokojení?

Jednoznačně ANO. Nikdy mě ani nenapadá jiná možnost jak odpovědět. Život v Anglii si mě získal. Oblíbila jsem si místní lidi a jejich přístup k životu. Oblíbila jsem si možnosti, které mi to dávalo. Oblíbila jsem si práce, které jsem si myslela, že bych nikdy v životě nechtěla dělat. Oblíbila jsem si mluvit anglicky i když občas to šlo kostrbatě. Oblíbila jsem si tu samostatnost. Tu svobodu, kterou mi život v Anglii nabízel. Oblíbila jsem si uvažování Angličanů. Oblíbila jsem si cenově dostupné potraviny, které navíc jsou mnohem kvalitnější než u nás. Oblíbila jsem si tu přírodu. Oblíbila jsem si život v Anglii!

Nooo…. jak se tak pozoruju tak bych o Anglii a našem pobytu tam mohla psát celé hodiny a rozhodně by mě to nenudilo. V tomhle článku jsem měla původně v plánů pár větami odpovědět na často kladené otázky a podívejte se na to teď. Zvrhlo se to ve dlouhý článek, který tu datluju a ani nevím, jestli vás bude bavit to číst.
No ale co už. Mě bavilo to psát!